Jdi na obsah Jdi na menu
 


III. ČÁST - 6. Nevědět kam, netušit a umřít

2. 3. 2008

Pátá kapitola

Lynx, klečíce u malého uzlíčku, nechápal. Hodně toho nechápal. To, proč cítí zvláštní pouto k otci maličkého a k němu. Děsilo ho to. Víc než stíny jeskyně, kam se bezděčně přemístil.

 

Nakonec si uvědomil co udělal, vzal dítě do rukou a vrátil se zpátky domů. V laboratoři pořád vyděšeně seděli Severus i Harry. Doba, po kterou byli děti pryč, se jim zdála jako pár vteřin. Jakoby se prostě Lynx přemístil z jedné strany místnosti na druhou. Nic víc.

 

Malý Malfoy uložil malého Snapea do postýlky a přemístil se k sobě. Spát, protože nově naučené přemisťovací kouzlo ho hodně vyčerpávalo.

 

***

 

O pět let později

 

Nemůžu dýchat. A přese všechno je to jenom hloupý sen.

Jsem výjimečný.

Lynx Malfoy, necítící tolik k matce, jako k příteli Severuse. Jmenuje se Harry Potter. Jsem pro to snad špatný?

Těžce dýchám.

Už pět let mě učí, oba dva muži, a učí i svého syna.

Je to týden, týden a pár dnů, co jsem přišel na to, že je jednoduché zemřít. Pět let, týden a pár dnů. Možná by se mi někdo i smál. Nesměje, nikdo doma neví.

Umím toho hodně a jestli si myslí, že jsem si nenašel v moudrých knihách, že to nevím, mýlí se. Jsem výjimečný.

Není snadné s tím žít.

Možná by bylo lehčí vzít svého nejlepšího jediného kamaráda Tabellariuse a zemřít. Podívat se naproti svým dnům. Pochybuji o tom, že by chtěl. Já chci. Přesto mě on drží naživu.

A tak čtu, učím se spoustu věcí. Jak žijí nějací mudlové, jak bych měl žít já. Ale není to snadné. Nic není snadné, jen smrt. Pochybujete?

Já, Lynx Malfoy, poslední potomek starodávného rodu, věřím ve svoji víru. Ne tu špatnou, jako mí předci, ale tu dobrou. Umřít...

Dnes dopoledne máme další výuku. Učím se víc než Tab, ale to nevadí. Jsem starší. Rok mezi námi je víc než čtyři roky u normálních dětí. Jak to vím?

 

Nemůžu spát. V noci mívám bolesti hlavy a noční můry. Vídávám odporného tvora, má dvě nohy, dvě ruce a bledý hadovitý obličej. Velké červené oči se na mě upírají a říkají mi, ať umřu. Syčí a já trpím.

 

Všiml jsem si, že Tab mívá po ránu také kruhy pod očima. A tak, když nemůžu spát, chodím k němu, v ruce nějakou knihu z naší knihovny a předčítám.

 

Dřív, když byl ještě maličký, byly to bajky nějakého Beedleyho. Postoupili jsme až k objemným svazkům o nějaké černé magii. Nevím, co to přesně je, přesto něco z nich už dávno umím.

 

Ale co je špatné na kouzlech, které se nazývají tmavá, černá, nebezpečná? Jsou stejně výjimečná jako já. Učím se i je.

 

Občas to bolí, ale já...

 

jsem výjimečný.

 

Stačí vyjít před dům, když prší. Slyším víc než ostatní. Kapku dopadající na malý kamínek nebo pero bílého páva. Blesk dopadající v dáli na vysoký strom. Zurčení pramínků vody po široké cestě vedoucí ke dveřím. Slyším všechno. Jako kdybych v tuhle chvíli víc žil. Víc, než kdykoli jindy.

 

Pak se vrátím do haly a je klid. Ticho. Poruší se stabilita mé výjimečnosti, přestože cítím, že se ve mě nic nezměnilo. To jen to okolí. Ubíjející okolí. Které stejně nepřipustí, jací jsme...

 

Byl jsem malý, když jsem pochopil, co všechno umím. Ten den se narodil Tabellarius. Přemístil jsem nás do jakési jeskyně, nikdy jsem tam pak netrefil. Ihned po přemístění jsem ucítil teplo. Nebyl jsem asi sám, Tab se začal usmívat. Až po několika měsících jsem pochopil, že je stejný jako já.

 

***

 

Našel jsem v jedné z knih kouzlo na uchování. Pořád doufám, že třeba za sto let budou lidi stejně výjimeční jako já. Nebude problém ho vyvolat, jen nevím, koho vzít s sebou. Tři tatínky a maminku? Domácí skřítky? Tabellaria?

 

Ano, jeho určitě, ale co ti ostatní?

 

***

 

"Lynxi! Vstávej, bude snídaně." Severus s úsměvem roztáhne závěsy. Teprve pak se podívá na postel. Malý Malfoy tady není. S ještě širším úsměvem přejde o pokoj dál, je mu jasné, že spal u Taba.

 

"Chlapci, vstávejte!" Zopakuje každodenní rituál a pustí matné paprsky do místnosti. Otočí se. Děti se nehýbají. Přejde k jejich posteli a za ramínko zkusí probudit svého syna.

 

"Tabe. Tabe!" Snape si klekne vedle něj a povalí ho na záda. Hravě zajede prsty na bříško a zalechtá. Strne. Malé tělíčko se nehýbá. Zkusí možná až moc hrubě vzbudit i Lynxe. Neúspěšně.

 

Zraní ho osten smrti...

 

***

 

Pohřeb se koná jen ve velice úzkém kruhu, vždyť kdo o jejich synech věděl? Vychladlá těla jsou oblečena do bílých obleků, uložená společně do mohyly a zvenku zazděná.

 

Všichni čtyři rodiče umírají žalem něco přes deset let. V Malfoy Manor skončil veškerý život. Pokusit se o další potomky? Na to nemají sílu. První umře Ciss. Je uložená kus od mohyly dětí, aby se mezi ni a děti vešel Lucius. Harry pár týdnů po něm pohřbí Severuse. Do svého hrobu se uloží sám.

 

Netuší, že za necelých devět desítek let se děti vzbudí. Do tmy, osamění a smutku.

 

Netuší, že Lynx se prostě jen rozhodl špatně.

 

Netuší, že kouzla kolem hrobu jsou neprolomitelná.

 

Prostě jen... netuší.

 

A smrt je skolí stejně jako obyčejné...

 

KONEC

Osobní závěr

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Lilithka, 2. 3. 2008 21:05)

Děkuji za čtení. Doufám, že jsem tě touhle povídkou moc nevysmutnila...

beheee

(K-katti ( www.k-katti.estranky.cz ), 2. 3. 2008 21:01)

tak to je- smutný...
Celý to byl opravdu krásný příběh, občasné napínavé scény střídaly ty poklidné...
Ale ten konec je opravdu smutný (ta věta "Netuší, že kouzla kolem hrobu jsou neprolomitelná."), a jelikož jsem citlivka, tak to prožívám opravdu hodně... T-T