Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Fenrir by Lilithka

6. 6. 2006

Jsi si jistý, že tohle není pokoj páchnoucí dezinfekcí, kde jsi usnul. A že tohle není, prostě stoprocentně není, ani nemocnice u Munga, kam pravidelně docházíš na prohlídku. Místnost se nepodobá žádné, kterou znáš.

 

Je cítit jinak, než všechny takové.

 

Vypadá příliš chudě.

 

Pod rukama cítíš jen hrubý kámen a spáry.

 

Nezmátl tě ani dopad kapek na zem, který slýcháváš i každý úplněk ve "své tajné boudě" pod domem.

 

Že stejně jako tam obepínají tvoje zápěstí, kotníky a krk pevná pouta. A pas, pro jistotu...

 

Jenže tentokrát jsi se... nepřipoutal sám. Asi tě zajali, Remusi. Bojíš se?

 

Instinkt ti říká, že se bát máš. Na druhou stranu... co můžeš ztratit?

 

Jen neustálou bolest.

 

***

 

Nevíš kolik dnů jsi tady. Dva, čtyři nebo deset, nezáleží na tom. Jsi sám, jedinou výživu lížeš z orosených kamenů. A když jsi unavený, prostě se prověsíš v poutech trochu víc dozadu a usneš. Potom můžeš slízat i kapky krve, které ti z rozedřených zápěstí stekly na lokty. Když už si myslíš, že to tvoje tělo nemůže vydržet, najdeš další zdroj skrytých zásob energie.

 

A tak stále stojíš čelem k neopracovanému kameni, který ti bere teplo, naději i duši.

 

Raděj... raděj jdeš znovu spát.

 

***

 

Dveře ve stropě se otevřou. Jednou musely, ale ty sis nebyl jistý, jestli se toho dožiješ. Ztuhlé a rozbolavělé svaly krku ti nedovolí otočit hlavu. Prasklý spodní ret promluvit. Nikdy jsi se necítil tak bezmocný, ani tváří v zář úplňku.

 

Někdo ti strčí do úst brčko. Hltavě saješ, i když tě z nečekaného přísunu tekutiny skoro ihned zabolí žaludek. Nezáleží ti jestli právě přijímáš lektvar, vodu nebo hustý sirup. Důležité je, že jde o tekutinu bez oslizlé pachuti kamenů. Bohužel i nádoba s pitím má své dno, brzy se k němu dostaneš.

 

Někdo tě ještě uchopí konejšivě za loket, potře rty nějakou smradlavou mastí a zakouzlí na zeď před tebou. Začnou se na ní vytvářet malé čisté kapičky vody.

 

Rád bys poděkoval, ale nemáš čas. Neznámý (přes odpornou smrtijedí masku jsi nepoznal, o koho jde) odejde. Netušíš, jestli stropem, nebo zde existuje ještě nějaká cesta ven. Nepřijde ti vlastně ani důležité řešit něco tak malicherného, jako je "cesta ven".

 

Protože stejně nedostaneš šanci ji využít.

 

***

 

Včera byl úplněk. Před chvíli jsi se probudil. Bylo snad dílem náhody, že zrovna na tuhle noc tě někdo odvázal? Odvázal a zavřel za sebou dveře? Aniž bys byl schopný se bránit, aniž by sis mnoho pamatoval. Jen úlevu z teplých paží, které tě položily na zem. A pak, jak jsi se znovu vzbudil v okovech, s velkou bolestí v ruce - vykousl sis kus masa - a pálivým pocitem na tváři. Nevíš, že se na ní skví velké F. F jako...

 

***

 

Další hodiny už nezvládneš. Víš to. Kolena se ti podlamují a jen velice málo krve stéká k tvým loktům. Jako bys už neměl co krvácet. Okrajem vědomí vnímáš zimu. Od úplňkové noci ti čas ubíhá velice pomalu. Myslíš, že to je několik dnů, přitom od té doby ani jednou nezapadlo slunce.

 

"Remusi. Lupine! Vzpamatuj se!" Pootevřeš oko. Uvidíš černé pichlavé oči skryté stříbrnou maskou.

 

Nemůžeš mluvit, ale Snapeovu nabídku brčka neodmítneš. Zakuckáš se, nemůžeš polknout. Vytrysknou ti slzy, když koutkem úst přijdeš o posilňující lektvar.

 

"Ksarku," zakleje Smrtijed. Pokusí se chytit lektvar zpátky do nádoby, ale moc se mu to nedaří. Nevíš, jestli se na tebe zlobí nebo ne. Jak moc by ti vadilo, kdyby ano?

Snape si stoupne těsně za Remuse a obejme ho. Začne mu lehce masírovat hrdlo.

 

"Lupine, víc nemůžu udělat, chápej. Ale... tys přece věděl, do čeho jdeš, když jsi souhlasil s podzemním hnutím."

 

Přitiskneš se ke zdroji tepla. Stěží si uvědomuješ, že je to Snapeovo teplo, které tě vábí a láká.

 

"Nikdy jsem si nepřál, abys tady musel viset. Ale říct proti tomu nic nemůžu, to přece chápeš. Nejsi hloupý."

 

Severus tě uchopí za boky a kousek nadzvedne. Nemá sílu na to, aby tě držel dlouho, ale na chvilku se ti uleví. Opřeš hlavu nejen o chladný mazlavý kus kovu obepínající tvůj krk, ale i o tvář vyššího muže. Trvá to jen pár minut, jsi znovu postavený na špičky, ruce se odtáhnou. Ale tvář zůstane.

 

U rtů se ti objeví brčko. Když nyní polykáš, řezavě to bolí, ale zvládneš to. Severus ti takovýmhle způsobem dá ještě krvesytný a bezbolestný lektvar. Poslední nádoba obsahuje řídkou výživnou kaši.

 

Jemné a hlavně teplé ruce uchopí tvou hlavu a odtáhnou ji od bledé tváře. Opře ti ji o zeď, chlad se do tebe znovu nepříjemně zakousne.

 

Poodejde a spokojeně se dívá, jak se tvoje tělo klepe. Nyní je vidět, že žiješ. Ne jako když přišel.

 

***

 

I když jsi znovu schopný vnímat alespoň přibližně čas a okolní teplotu, přemýšlet ti pořád přijde příliš těžké. Soustředíš se na bolest nepříjemně plného žaludku, doufáš, že se ti po chvíli soustředění mysl rozostří.

 

Je to zbytečné. Naivně upínáš mysl k jednoduchému, a přitom ti ještě jednodušší uniká.

 

Vlna tepla se dostane skrz tvoji kůži. Chceš si instinktivně znovu opřít hlavu dozadu. Místo opory ucítíš na tváři vlhký jazyk. Za nehtem vyryté F umístí Fenrir místo tečky kousanec. Ne příliš hluboký, pouze nepříjemný, ani ti nenatrhne kůži.

 

Rukou uvolní pouto držící tvůj pas a krk. Hlava ti bezmocně padne dozadu, nezajímá ji, jak moc tě bolí namáhané svaly i páteř. Do zápěstí, téměř ohlazených od kůže, ti pronikne bolest. Uvědomíš si, že tě někdo zvedá za půlky vzhůru a oddaluje tě tak od zdi. Řetěz má ale omezenou délku.

 

Pod kůží rukou cítíš jeho ocelové sevření. Je ti líto, že kapičky krve unikají z tvého těla zbytečně. Kdyby ses tak mohl natáhnout, najíst... nemůžeš.

 

Fenrir ti hrubě roztáhne a zdvihne stehna. V nepřirozeném a bolestivém sevření narazíš koleny do zdi. Trochu se odřeš, ale s náhlým přílivem kousku vědomí ti je jasné, že u toho nezůstane. Než bude dnešního trápení konec, budou rozedřená do krve.

 

Necítíš bolest, když do tebe pronikne. Hrubě a nelítostně, přesně tak, jak jeho zvrácená duše umí.Šuká tě jako zvíře, vždyť čím jiným jste? Do ucha ti šeptá nepříjemné novinky.

 

Například, že Pán Zla vyhrává na všech frontách, má nového zvěda na ministerstvu a Brouska pod palcem. To by ti tak moc nevadilo. To se přece dalo předpokládat.

 

Snažíš se upnout na myšlenku toho, jak moc se to dalo předpokládat. Chceš myslet na cokoli, jen ne na tvrdý penis v sobě, špinavé ruce na svém břiše, škrábající a odtrhávající kousky kůže, neuvěřitelnou bolest hlavy, která bez pevné opory klimbá ze strany na stranu. Vlastně uvítáš i odporný dech, který je cítit po staré krvi a masu. Potřebuješ cokoliv, co tě odtáhne od reality.

 

Po pár minutách se do tebe udělá. Vrčí při tom neuvěřitelně skřípavě. Možná, že kdybys byl schopný nějak reagovat, tenhle zvuk by ti vyvolal mrazení v zádech. Takhle jen lituješ zbytečně promarněného semene. V koutku mysli se při pomyšlení na to, že bys mu ho raděj kouřil a najedl se, zvednou posměšné hlasy. Nevzpíráš se jim.

 

Konečně jsi znovu uvězněn v poutech. Obepnutý krk a pas pro tebe znamenají jistotu. Jejich navrácení považuješ za úlevu.

 

"Aby sis nemyslel, že jsem si nevšiml tvojí dnešní návštěvy, tak Snapea právě mučí Pán Zla. Vždycky jsem mu tvrdil, že Snapea přeceňuje. Konečně se to potvrdilo."

 

Na rozloučenou tě kousne do napjatého ramene. Zůstaneš znovu sám. Když zavře dveře ve stropě, opustí tě i malé množství světla, které tam bylo po celou dobu tvého mučení.

 

Kdybys měl co, plakal bys. Ztratil jsi poslední stéblo, které tě mohlo udržovat při životě.

 

***

 

Teprve nyní, po tolika dnech trýznění a samoty, přijdou chvíle, kdy vzpomínáš.

 

Na odpornou pachuť Siriovy oblíbené polévky ze svrckoflíku. Mateřskou péči Molly. Samotu místností, kde trávíš svoje přeměny. Před očima se ti míhají vzpomínky, nedokážeš je usměrňovat, ale jsou.

 

Bojíš se zavřít oči, abys o ně nepřišel. I okousat si znovu okoralé rty, abys měl alespoň co žvýkat.

 

Bez hnutí visíš a vzpomínáš.

 

Blížíš se ke chvíli, kdy by měla následovat tvoje chybná důvěřivost k Brumbálovi, vzpomínky na Nemocnici svatého Munga a únos do téhle podzemní kobky. Vzpomeneš si na jakousi mudlovskou slátaninu.

 

Než člověk umře, promítne se mu celý jeho život.

 

Znamená to snad, že umíráš?

 

Marně zavřeš oči, stejně se obrazy míhají dál. Nepomůže nic, ani to, že surově stiskneš dolní ret mezi zuby. Že se prověsíš v poutech tak, že uslyšíš zvuk kovu otírajícího se o kost. Nepomůže nic.

 

Tvůj koloběh života právě skončil.

 

Ale nejsi jediný, nemusíš se kvůli takové malichernosti trápit.

 

Brumbál v jednu chvíli přišel o dva špehy.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Memorin, 22. 5. 2008 21:10)

A Severus... přesně tohle je ten tvůj... ty...
Nemá na vybranou, a přesto může odejít.

...

(Memorin, 22. 5. 2008 21:06)

A přesně tohle tak ráda píšu v největším kalibru deprese, kdy pouze pozoruješ bolest a v podstatě chceš, aby jí dotyčný cítil, protože si tím dokazuji, že v tu chvíli potřebuji jen zvrácené potěšení z bolesti.
Otázka zda ještě něco u toho cítíš? Nebo máš pouze zmrzlí úsměv. Já ho u této povídky měla.

...

(Lilithka, 19. 5. 2008 20:17)

Eillen, naděje a iluze? Jsou světy a hlavně osudy, kam tahle slova nepatří. Jedním z nich je i Fuck or Die. Jedním z nich je i právoplatná realita.

Děkuji Ti za komentář!

Silwen, Severus u mě prostě nemůže chybět. Děkuji!

....

(Silwen, 19. 5. 2008 11:43)

Síla.
Skutečně.
Fascinuje mě, jak dokážeš tvůj styl vyprávění může být tak dokonale nezúčastněný a jednoduše konstatující, i když jde o tak děsuplné věci, které zrovna vyprávíš.
Severusova epizodka dobře dotvářela atmosféru - trocha plané naděje a soucitu, který je po chvíli tak hrubě setřen Fenrirovou animální touhou a vědomím, že každé dobro je následně po zásluze potrestáno...

...

(Eillen, 19. 5. 2008 8:47)

tak jsem si to přečetla. Teda, už o víkendu doma, ale neměla jsem sílu komentovat.
Konečně je tu nějaká povídka, kde jednoho z hlavních hrdinů zlomí a seberou mu veškerou naději a iluze. Mám sice ráda romantické příběhy, ale tohle je tak reálné. Dokážu si představit, jak by Fenrir chtěl Remuse ponížit co nejvíc, jen protože se odvážil mu lhát a hrát si na kouzelníka, ačkoliv je jen zvíře.
Jedním slovem: Smekám!