Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příliš krátký řetěz by Kaldora

6. 6. 2006

Zvedne k němu pohled a krátce se zasměje. Tváří se opře o nastavenou dlaň, pak pokojně zavře oči. Hlava za chvíli klesne. Usíná.



Draco sedí bez pohybu, jakoby ho zpříma držela neznámá síla. Nebo vztek. Strach? Víra?

Ne. Podobné hlubokomyslné bláboly dávno pustil z hlavy. Malfoye drží zpříma vůle.



A ovšem také řetěz omotaný kolem jeho krku. Je příliš krátký. Nedovolili mu lehnout si na zem po celou dobu, co je v cele. Ani na okamžik. Kdyby to zkusil, uškrtil by se. Vlastní vahou a nejspíš by to trvalo docela dlouho.

Válečné zkušenosti se občas hodí, ušklíbne se Draco suše.



Doslova. Rty má drsné, rozpraskané. Nemůže vstát a dojít se napít, řetěz je prostě příliš krátký, než aby dosáhl… a Harry…

Draco pohlédne na postavu, co se mu svezla bezvládně do náručí.


Harry už nemůže.

Dech mu chrčivě prochází mezi rty, namáhavě zvedá hrudník. Ruce spoutané za zády trčí v podivném úhlu. Možná jsou vykloubené. Draco to nedokáže dobře odhadnout. I Harry má krátký řetěz. Nedostane se k němu blíž.


Ale přesto pokaždé nějak dokázal přinést trochu vody, a pak se k Dracovi přitisknout. Jakoby hledal úlevu, pochopení… Nebo jen společníka. Někoho dalšího, kdo by se zbláznil až po něm…



Draco se kousne do rtů. Jsou v cele dlouho. Příliš dlouho, už dávno ztratili pojem o čase. Možná, napadne ho náhle, možná, že na ně zapomněli. Už nepřijdou a nechají je tady, jen tak, bez pomoci.



Ne, ne, zavrtí vzápětí hlavou. Dávají jim přece vodu a vrací se. Vždycky se nakonec vrací. Bohužel.



Harry otočí hlavu, přitiskne ji Dracovi na krk a znovu se tiše zasměje.

Draco zadrží dech, aby mohl poslouchat. Harry se směje lehce, bez přetvářky nebo nervozity. Prostě se směje, jakoby neměl nic jiného na práci.



Vlastně nemá, zavrčí Draco v duchu. Opatrně zvedne ruku, aby spáči odhrnul pramen vlasů z obličeje.

Nakonec to neudělá.

Harryho kůže je příliš citlivá, příliš popálená. I nepatrný dotyk by ho mohl probudit.

A to Draco ještě nechce. Jen ať se Harry ještě chvíli směje – dokud, ve snu, může.



Draco přelízne rty naběhlým jazykem. Jednou. Podruhé. A ještě jednou… Stejně, za pokus to stálo, opakuje si, i když jediné, co dostane, chutná po mědi.

Zvyknul si.



Náhle se divoce rozhlédne kolem sebe. Místnost mu plave před očima a v hlavě tupě buší bolest.. Zoufale zkouší potlačit výbuch hysterického smíchu, který se mu dere z úst.

Na co si, sakra, zvyknul? Proč v duchu přirovnává chuť vlastní krve k vínu, co pil rád jeho otec? Pinot Noir, ročník 1986.



Draco tiskne spodní ret mezi zuby. Snaží se. Snaží se nekousnout se.

Raději zhluboka dýchá.

Další špatná volba, jak se vzápětí potvrdí. Ale Draco už nedokáže rozlišit, co je horší. Jestli smrad v cele nebo touha rozkousat si obličej. Hlad je… zlý.



Pach nakonec zvítězí. Dracovi se zvedne žaludek a jen stěží dokáže odvrátit hlavu od Harryho, než se mu vnitřnosti sevřou v bolestivé křeči.

Dáví se, ale už několik dní nemá co. Kašle, až se mu do očí tlačí slzy.

Zároveň se sám na sebe rozzlobí: takhle hloupě a zbytečně ztrácet drahocennou vodu!



Zvuky dávení probudí Harryho. Víčka zvedá pomalu, snad se snaží oddálit moment, kdy se bude muset podívat. Upřímně? Draco se mu ani trochu nediví. Zápach nevznikl sám od sebe. Řetěz je prostě příliš krátký a tělesné potřeby neodbytné A je snad jasné, že v jejich cele nikdo neuklízí…



Harry se nakonec podívá na něj. I tohle Draco chápe. Ne, že by byl příliš ješitný (jen přiměřeně situaci), ale je rozhodně tím nejlepším, co se tady dá vidět.



Když je před kdoví jak dlouhou dobou zavřeli společně do cely, Draco na Harryho nepromluvil ani slovo. Dokonale ho ignoroval. Absolutně vymazal. Na plných dvanáct dní.



Neslyšel jeho pokusy o hovor, sténání nebo záchvaty kašle. Nevnímal pohled, který na něm ulpěl v okamžiku, kdy byl vhozen do cely.

Staral se jen o sebe, o vlastní přežití.



Až potom, když se jednou probral z napodobeniny spánku a zjistil, že je Potter pryč, zaváhal. Byl… sám.

Náhle to nedokázal snést. Stěny se kolem něj začaly svírat, stejně jako řetěz okolo krku a Dracovo srdce se rozběhlo v marném pokusu o útěk. Nebylo kam. V uších mu bušila krev a jeho svět se scvrknul do jediného bodu na podlaze, který se rychle blížil k jeho obličeji.

Pak byla tma.



Když se probral, Harry byl u něj a snažil se podpírat jeho bezvládné tělo, aby se na příliš krátkém řetěze neuškrtil. Draco netušil proč. Proč to Harry udělal?



Začali spolu mluvit.

Pokaždé, když se jeden z nich vrátil z výslechu a ve svém rohu se snažil přežít, ten druhý mluvil.

O nesmyslech, maličkostech, o barvě na stropu jejich cely.

Přežívali.



Když Harryho včera hodili na zem, ani se nesnažili znovu ho připoutat. Stejně se nemohl hýbat.

Draco mluvil a mluvil, ale Harry nereagoval. Až ráno se probral, a pak se dobelhal k Dracovi. Vodu však ve zlámaných prstech přinést nedokázal.

Nakonec se mu bezvládně svalil do náručí.

Draco ho beze slova objal a snažil se ignorovat krvavou skvrnu na Harryho kalhotách.



Teď se dívá na Harryho Pottera. Bez nenávisti.

Nejen, že na ni nemá sílu, ale prostě ji… už necítí. Někde mezi výkaly, zvratky a pološílenými hovory se poznali. Porozuměli si.



Harry se křivě usměje. Dracova ústa okamžitě automaticky odpoví. Bolí to. Pak zvedne obočí v otázce. Harry po něm něco chce, to je jasné.



“Draco,” hlas se mu láme už na prvním slovu. Mluví ale dál. “Slíbili mi ještě jednu návštěvu.”



Draco sebou trhne. Proč najednou tolik zájmu? Obvykle je nechávali být, než se alespoň trochu vzpamatovali. Chtěli z nich dostat reakce, ne mdloby. Mdloby se rovnaly nudě.



“Už se mi tam ale nechce, víš?” Harry se na něj stále usmívá a Dracovi se dělá špatně. Chápe ho.



“Dobře, že souhlasíš. Nechce se mi tě přesvědčovat, Malfoyi,” Harryho obličejem prolétne záblesk vzdoru.



Draco váhavě přikývne.


“Fajn. Vlastně jsem nikdy nevěřil, že se mnou budeš v něčem souhlasit,” ušklíbne se Harry znovu.


Draco se už už nadechuje k ostré odpovědi, když ho Harry zastaví zvednutou rukou. Draco musí pozorovat jeho prsty. Trčí do všech stran jako groteskní napodobenina rozbitého vějíře.



“Nech´ toho. Slíbil jsi, že se se mnou nebudeš dohadovat.”


Ano, slíbil to. Ale…


“Ale…”


“Draco-o?!” V Harryho hlase náhle zaznívá panika, opravdový strach. Snaží se zvednout. Dech mu chrčí v krku.



Draco vzdychne. Pozoruje Harryho vyděšený výraz, třesoucí se tělo. Hle, hrdina… Kdepak to oba skončili?

Harry se nejspíš snaží něco říkat, ale on ho stejně neposlouchá.

Pokrčí rameny a tím Harryho umlčí.



“Ššš,” zašeptá nakonec do ticha rušeného jen Harryho trhaným dechem.



“Já vím. Slíbil jsem to.” Slova zní definitivně.


“Fajn,” Harry se trochu uvolní. “To je dobře. Fajn.” Opře se o něj.


Draco ho chvíli pozoruje. Že by znovu usnul? Opatrně mu odhrne vlasy z krku. Harry tiše vydechne a přitiskne se ještě blíž.



“Hm… a Draco?”


“Co?”


“Díky.”


Pak je ticho.



Draco kouká na zeď, pak na dveře, pak na Harryho.

Na své ruce kolem jeho krku.

Slíbil to.

A pomohl mu.



Harry už nikam jít nemusí. Nikdy.



Ostatně, Draco se usměje, on také ne.

A lehne si vedle Harryho na zem.



Řetěz neřetěz.


*


Všichni vězni nenáviděli ten hrozný hnilobný zápach.

Dozorci nejvíc ze všeho nenáviděli kopání hrobů pro už zahnívající vězně.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Zuzana, 2. 1. 2013 18:25)

Desivé, zdalo sa, že to je bezvýchodisková situácia, ale predsa našli riešenie.

...

(Lilithka, 5. 9. 2009 19:19)

B-E-L-L-A-N-I-K-O! Můžu jen říct, že děkuju, za tak krásný komentář. Je nádherný pocit myslet si, že je něco, co tvořím (a pomáhá mi v tom mnohdy Kal a Silwen) má místo v tomhle ponurém světě.

Děkuji...

Stýskalo se mi

(Bellanika, 4. 9. 2009 16:23)

Věděla jsem, kam mám po tak dlouhé době zajít:-) Tak dlouho mi tyhle stránky chyběly, ale nebyl jednodušše čas.
Můžu jen říct...děkuju, že tu jsou.Opět se mi na chvíli podařilo dostat se z té strašlivé všednosti a být někde úplně jinde, v tomhle ponurém světě, kde čtenář přemýšlí o ceně života, který zde vlastně vůbec nic neznamená a přesto tě donutí přemýšlet...o všem.

...

(Silwen, 5. 10. 2008 21:08)

Strašidelná freska zavěšená uprostřed ničeho, mimo prostor a čas. Mimo všednost.

snape.blog.cz

(Styx, 29. 9. 2008 0:07)

Šokující, tragické, depresivní. Přesně moje krevní skupina.

hmmm

(cuca, 28. 9. 2008 10:44)

Oh! tak toto bola rozhodne zvlastna poviedka! Ale dobra, to ano! Skôr by som to definovala ako zaujimava! :)
Ten koniec bol vsak dost kruty! :(
Neviem, mam z toho take zmiesane pocity! Skoda, že si porozumeli až na konci svojich zivotov...
Ako... ked som to citala, skutocne som si to vedela predstavit... To si opisala naozaj dobre...

....

(Amidala, 27. 9. 2008 23:42)

rozhodne neľutujem, že som na odkaz predsa len klikla a nenechala si to až na zajtra.. :)

poviedka sa mi páčila, malo to švih, charaktery, a perfektne si navodila atmosféru.. a dokonca sa mi celková nálada plynúca z poviedky dokonale hodila k môjmu dnešnému dňu...
neviem prečo, ale koniec na mňa pôsobí tak zvláštne upokojujúco..

dúfam, že čoskoro pribudne nejaké ďalšie dielko ;)

...

(Kaldora, 27. 9. 2008 22:02)

Díky :D A beru si k srdci, chybí vysvětlení proč. Ale to by zabralo tolik prostoru, že se mi nechtělo psát. (jsem líná, bijte mě ;))

Jsem ráda, že ti stála tahle povídka za přečtení!
Ha, a jsem ráda,že jsem zase něco napsala, docela mě to nabudilo a píšu dál :D

...

(Lilithka, 25. 9. 2008 13:19)

Tak jsem zpátky ze služební cesty, kde jsem se na FoD od tebe velice těšila a co se nestane... podle očekávání jsem si výborně početla.

Líbí se mi tvoje slovní obraty, detaily poukazující na utrpení a hnilobu, smrad a špínu vězení, milosrdné smíření. Nevím, jestli se tohle dá považovat přímo za slash nebo preslash, ale je to krásné a to je rozhodující.

Když jsem četla, chybělo mi jen jediné... dovysvětlení kde jsou, proč tam jsou, co okolí. Ale to by jen zatěžovalo onu syrovou skutečnost.

Dávám za jedna ;).