Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Říkanka I. by Kaldora

6. 6. 2006

Polámal se mraveneček, ví to celá obora,
o půlnoci zavolali mravenčího doktora.


Úšklebek, který přejede přes Luciusovu vyhublou, strhanou tvář, není ani trochu veselý. Dalo by se však tvrdit, že se v podstatě usmívá stejně jako vždycky. Jen šero azkabanské kobky mu kazí celkový dojem. Ale ne, tentokrát nebude pohrdlivým pohledem stíhat nikoho, než sebe.

Zdi jsou tu mokré. Vlhkost se sráží na stěnách a v jednom místě, příhodně blízko okénka, či spíše větracího otvoru, se kapky vody slévají v maličké jezírko. Když je jasná noc, tak v něm Lucius může zahlédnout svůj odraz. Na ten okamžik se těší celý den. Čeká na kamarádku temnotu s nadějí, že spolu se svou tváří zahlédne i zbytky vlastního, rozcupovaného života.

Lucius natáhne dlaň, aby porušil nehybnost vodní hladiny a smazal ošklivý obrázek. Ach, když si jen vzpomene na nádherná, starožitná benátská zrcadla na Malfoy Manor. Ta jsou už jistě rozbitá. Povzdychne si. Co by dal za jediný střípek, ve kterém se na věky skrývá, v jediném okamžiku uchován, odraz bledě zlatých vlasů!

Jeho vlasů. Vlasů, které Lucius toužil hladit kdykoli ho spatřil. Ach, ty vlasy. Jemné a měkké, jako chmýří pampelišky, které zmáčknete v dlani - na vteřinku vás zahřeje a když rozevřete prsty – není v nich nic, než hebký sen, který s prvním fouknutím větru zmizí v nenávratnu.

Doktor klepe na srdíčko, potom píše recepis,
3x denně prášek cukru, bude chlapík jako rys.


Ano, jeho vlasy byly tak plavé, voněly po vanilce a vznášely se kolem obličeje jako svatozář. A oči, které ho tolikrát pozorovaly. Zprvu veselé a rozesmáté, později hluboké a dalo by se říci, ostražité. Oči, které znával, ve kterých dokázal číst. Oči, které, když pohlédl do zrcadla, vídal i u sebe. Ty oči… Nikdy je nepřestane vidět. Zeširoka rozevřené. Až příliš zeširoka.

Nikdy nezapomene na elegantní křivky jeho těla. Na ty jemné linie a jedinečnou harmonii funkce a estetiky, jež dala vzniknout dokonalosti. Pohyb, kterým zvedal ruku, aby si odhrnul vlasy za uši, dávajíc tak zároveň vyniknout své šíji. Tanec neposedných prstů, tak sladkých, téměř bílých, až v něm vzbouzel touhu okamžitě vyskočit a zlíbat je, jeden po druhém.

Zvláštní, ušklíbne se opět Lucius. Jeden by si možná mohl myslet, že tyhle vzpomínky jsou jedny z těch lepších. Ale mozkomoři vědí své, ovládají dokonale svou práci. Jsou dobří ve zlých věcech. Lucius si to může dovolit posoudit. Vždyť je jeden z nejpovolanějších, studoval dlouhá léta u samotného Temného pána. Ano, mozkomoři si vedou dobře.

Znovu a znovu ho nutí prožívat okamžiky, kdy líbal rozechvělé růžové rty, kdy ústy mapoval jeho celičký obličej, kdy jazykem objevoval každý skrytý záhyb, každé tajemství jeho těla. Znovu může cítit tu neopakovatelnou chuť na jazyku, teplo bledé pokožky pod bříšky svých prstů, smích vesele rozechvívající hrdlo.

Dali prášky podle rady, mraveneček stůně dál,
celý den byl jako v ohni, celou noc jim proplakal.



Když ho mohl svírat v náručí, věřil, že nikdy, nikdy, nikdy ho nic nedonutí odejít, nebo se ho vzdát. Nic. Vůbec nic. A potom, když ho k ránu opouštěl, si sliboval, že večer přijde zas a on bude opět jeho. Nakonec se kvůli němu stal nočním tvorem. Ve dne pouze živořil a noci a všechen svůj život věnoval celé, celičké jemu. Svému sladkému princi. Jeho tváři, jeho vlasům, jeho tělu.

Ale pak byla rovnováha porušena. Narcissa rozmetala Luciusův sen na malé kousíčky. Nebo se o to alespoň pokusila. Zuřila, prosila, ponižovala se, dokonce na něj zaútočila. Jizva na hrudi by o tom neúspěšném vražedném pokusu mohla hodně vyprávět. Ale staré jizvy teď mlčí a promlouvá, ne, křičí, pouze jedna jediná.

Lucius již milionkrát proklel den, kdy se rozhodl to skoncovat a nyní ho proklíná po milionté prvé. Druhé. Třetí. Nikdy si potom nedokázal uvědomit, proč. Proč? Proč se vlastně tak rozhodl? Co ho k tomu vedlo? Svědomí? Záchvat šílenství? Nebo příčetnosti? Zlo? Dobro? Ale nač se teď trápit otázkami? Stejně nic nezmění.

Další pokus o trpký úšklebek se zlomí ve vzlyk. Není úniku. Tady se musíš ptát, tady musíš vzpomínat, tady musíš trpět. Mozkomoři umí svou práci. Sám Lucius tenkrát souhlasil s jejich přítomností v Azkabanu, mnohokrát ji podpořil. Jaká ironie. Pomáhal zničit sám sebe.

Čtyři stáli u postýlky, pátý těšil "neplakej",
zafoukám ti na bolístku, do rána ti bude hej.


Úsměv, který teď zvlní Luciusovy rty, je téměř něžný. A opravdový. Už brzy. Brzy přijdou. Musí se připravit.
Pečlivě protáhne provaz železným kruhem upevněným na zdi. Kruh byl původně určen k připevnění řetězu, ale po pár měsících ho přestali spoutávat. Usoudili, že už ztratil sílu k útěku. Snad mají pravdu, jsou dny, kdy je rád, že ještě dokáže vstát.
Ale sílu ducha – tu ještě neztratil. Ne.

Nikdy by nevěřil, co člověk, co on, Lucius Malfoy, dokáže. Že svými pěstěnými, aristokratickými prsty může roztrhat přikrývku na tenké proužky a uplést z nich provaz. Před tím nikdy nepředpokládal, že by něco musel manuelně dělat sám. Vždy bylo po ruce nějaké příhodné kouzlo nebo někdo z nich. Někdo z oněch obyčejných, nečistých lidí, kterými Lucius tak dokonale pohrdal.

Ale když nyní pohlédne na ten neumělý, pokroucený provaz, cítí….pýchu a hrdost. Dokázal ho vyrobit úplně sám. Je pevný. Svůj účel jistě splní. Možná, že kdyby tohle věděl před tím, před ním, kdyby poznal, co znamená skutečný život….. Kdyby nevyrůstal v chladném přepychu…. kdyby, kdyby, tak by možná….neskončil tady.
Možná.

Zafoukal mu na bolístku, pohladil ho po čele,
hop a zdravý mraveneček skáče ráno z postele.


Zvláštní, jak to, že si nikdy neuvědomil, že dveře jeho cely nemají kliku? Naštěstí tento problém se dá vyřešit, mříž na dveřním okénku poslouží stejně dobře. Snad i lépe, provaz alespoň nesklouzne. Jistě, nač by v kouzelnickém vězení byly kliky, dveře se přece zamykají kouzlem a žádná klika je otevřít nedokáže. Tak tedy, díky bohu za mříž.
I když, Bohu? To snad ne, napomene se Lucius. Spíš, díky Popletalovi, který se zhlédl v mudlovských vězeních.

Lucius si klekne na studenou, kamennou zem a strčí hlavu do smyčky na provazu. Pečlivě si vyndá vlasy, urovná je na ramenech, a pak oprátku těsně přitáhne ke krku, jako děsivou verzi své obvyklé vázanky. Co nejpohodlněji se usadí a …..čeká.
Čeká až přijdou a, jako obvykle, rozrazí zprudka dveře. Na to je spolehnutí, jako na nic na světě. Vždy je otevřou tak divoce, až veřeje udeří o zeď.

Když bude mít štěstí, ten tah mu zlomí vaz téměř okamžitě. A pokud štěstí mít nebude, bude mít…..co si zaslouží.
Kdyby si mohl vybrat, volil by druhou variantu. Chce cítit dusivou agónii, pálení v prsou, tlak v očích, křeče zmocňující se celého těla, nehty drásající hrdlo. Chce to prožít na vlastní kůži. Aby věděl. Aby to věděl.

Před očima si naposledy promítá jeho tvář, jeho průzračné oči, které ho nikdy nepřestaly pronásledovat.
Kde jsi?
Kde jsi?
Stále tě chci.
Tak moc.
Šíleně.

……Polámal se mraveneček, pláče celá obora……
……celý den byl jako v ohni, celou noc jim proplakal…


Kolem se náhle rozlévá plíživý chlad. Hrůza zmrzlá ve výkřiku. Jsou tady.

Dusné ticho cely přeruší hlasitý úder dveří o stěnu. A o vteřinu později chroptění muže, který se zmítá na podlaze. Svíjí se. Sténá. A zanechává stopy nehtů v kamenné podlaze.
„D…..“

Oni se jen bez pohybu vznáší. Přidržují dveře na místě, aby se neodrazily zpět a neznatelně se chvějí, přešťastní z toho nečekaného, příjemného daru.

Po devatenácti minutách život Luciuse Malfoye skončí.

Přesně devatenáct let po tom, co mnohokrát znásilnil, a nakonec uškrtil svého tříletého, prvorozeného syna.
Daniela Malfoye.

*

Konec jedný hádanky,
bit je pán i lůza,
v rytmu dětský říkanky,
poznáš, co je hrůza.

(Osmý den chaosu, Daniel Landa)

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Kaldora, 28. 8. 2008 22:47)

Překvapuji ráda. A snad i proto se pouštím do psaní FoD, abych překvapila sama sebe :D
Díky, Pajuško.

...

(Pajuška, 28. 8. 2008 10:46)

Běhá mi z toho mráz po zádech.
Tenhletyp povídek se mi strašně líbí, ta tajemnost, že nevíš, co můžeš očekávat a tohle mě překvapilo hodně, příjemně překvapilo.

...

(Memorin, 22. 5. 2008 21:23)

Mrazivé... ale někdy mi bije srdce a šeptem si říkám, že se jsem ráda, co se děje.
Jsem hnusná, ale...
Cítím.

Jedna z nejlepších, co byla na fanu. Na morbidnosti přidává Mraveneček, kterého nevyléčili...

...

(Kaldora, 20. 5. 2008 20:05)

Eillen: Kdo kdy četl nějaké varování? (vlastně si myslím, že jsou jen pro přitažení pozornosti ;) ) Ale jsem ráda, že jsi alespoň dočetla...
Ano, cílem bylo šokovat, ukázat, že takové věci jsou možné... Snad se vzpamatuješ :D

Silwen: Když jsem přemýšlela nad povídkou, hned mě Mraveneček napadl... nezmrzni, prosím, hned by ubyl důvod, proč psát další ;)
Díky.

...

(Silwen, 19. 5. 2008 11:55)

No ne, jsem tu už druhá šokovaná. :0D Nebo spíš překvapená onou zvláštně pokroucenou pointou, která dává smysl.
Mraveneček byl taková perlička, až mě mrazilo z toho, jak lehce proplouvá děsivě zpodobněnými myšlenkami.

Uf, jsem zvědavá, co přijde dál. Už abych si otevřela druhou Říkanku.

Když je člověk blbej,

(Eillen, 19. 5. 2008 8:49)

tak se nemá divit. Jsem si inteligentně nepřečetla varování a koukala jsem jak blázen. Sice si o Malfoyovi myslím své, ale tvůj příběh mě šokoval. Ale jméno prvorozeného syna, to se mi líbí :-)