Jdi na obsah Jdi na menu
 


Erotická literatura aneb Psaní rozkoše

4. 7. 2007

Koupila jsem si v Levných knihách brožuru nazvanou Erotická literatura aneb Psaní rozkoše. Budu do tohoto článku postupně přidávat údaje z ní.

 

Obsahuje chronologický přehled autorů a chápání sexuality v proměnách století, od Platónova Erota až po nejistoty současného erotismu a podle ní vytvořím i přehled hesel používaných v daných období. Definuji rozdíl mezi erotikou, pornografií a chápáním lásky.

 

Literární erotismus - termín z 19. století. je ovlivněný obdobím, v němž se vyskytuje v literatuře. Má mnoho definic a vymezení, například estetické a smyslové vzrušení, frivolní chování i samotné obscénnosti. Narozdíl od pornografie je ale spojená se zdrženlivostí, tělesností a ovlivněná náboženstvími. Nejde tedy o suchý sex, ale i o předehru, někdy i psychologický rozbor a vztahy k pohlavnímu styku. Důležité je vyvolat u čtenáře vzrušení a slast, nejde o klasické PWP.

 

Dějiny sexuality

 

Už od pradávna je sex spojen s morálkou, daným náboženstvím a právními normami. Ovlivněná bývá samozřejmě i společností a jejím umravněním. Proto je i pojem sexuální perverze víceméně relativní a v různých dobách se na ni pohlíží jinak.

 

Od 16. do 19. století lidé začali přesně definovat sexualitu, křesťanská morálka ji svírala až do konce 18. století. Sílí názor, že v manželství přetrvává pouze nuda a potřebného vzrušení se dá dojít jenom s milencem/milenkou. Projevuje se to zvláště v literatuře - Paní Bovaryová (G. Flaubert.)

 

Ve druhé polovině 20. století se okovy začínají povolovat, rozpadá se patriarchát a ženy začínají mít více práv. Touha, kterou dříve kontrolovalo téměř výhradně náboženství, začíná v řadách společnosti bujet a stává se diskutovaným a užívaným elementem tehdejšího života. Samozřejmě zde doznívají i dřívější názory a dochází k nesčetným bojům na toto téma.

 

Láska (řeckými pojmy) - philia (duchovní láska), agapé (něžná láska, dobrotivá) a eros. Poslední jmenovaná je podle boha lásky, toužící a pudová, nevylučuje ovšem ani předchozí dvě.

 

Současný erotismus brání spojení mezi něhou a sexualitou, někdy tak dochází k mechanickým vztahům a není brán zřetel na agapé.

 

Tabu - z polynéského slova tapu (tj. posvátný zákaz), označuje systém zákazů náboženské povahy, který je uplatňován na to, co je vnímáno jako posvátné (bůh) nebo nečisté (sex).

 

Trangrese - činnost porušující zákaz či zvyklost. Podle některých zákonů platí, že je-li organizována, tvoří se zákazem celek, který vymezuje společenský život.

 

V nynější době je tabu velkou hrozbou civilizace, potírá pudové jednání a brání tím v pravém rozkvětu mentality k novým zkušenostem. Podle mě je ale třeba vytvořit si na takovéto jednání vlastní názor.

 

Georges Bataille (1897 - 1962) - "Zákaz a tabu jdou zde, aby byly porušovány buď násilím nebo rozumem, na tom nezáleží." Je tedy smyslové vnímání v přímé úměře k zákazu a cenzuře? Prakticky na tomto základu se vytvořili tkzv. liberti. Libertin 18. století potřebuje moc, které vzdoruje, boha, kterému se rouhá, posvátné hodnoty, kterým vzdoruje, přísnou hierarchii, která legitimizuje slast z nadvlády mezi pánem a otrokem. Tyto náměty byli často zpracovávány v poezii, próze i filozofii. Vše ve jménu sexuální svobody.

 

Erotická literatura je tedy přímým důsledkem tvrdých křesťanských ideologií a názorů, co je služné a co už ne. I nyní bývá odsuzována církví, spojovaná s hříchem. K dnešní podobě se rozvinula díky přestupování jejích nařízení. (Ať žije církev!)

 

Synonymem erotiky se stalo zlo (zvláště Sade, Baudelaire, Klosowsky). Hodně silná je zde myšlenka, že muž i žena vědí od narození, že v bolesti je rozkoš. Opět tady eros bojuje s jiným pudem, pudem smrti (Thanatos) a jeho silami nenávisti a konečného zmaru. Například Sado spojil tyto dvě roviny po tělesné stránce, Laclost v psychologické v podobě svých svůdců.

 

Očividnou je literatuře i touha zneuctít svůj předmět uctívání.

 

Cenzura 16. století uvedla tisková privilegia, ony určují, jestli předložený text nepoškozuje ani královskou moc, ani církev. Ve Francii se zakázané knihy převážely do Holandska, tam se vytiskly a posléze znovu dovezly zpět. V 18. století se situace uvolnila, ale Napoleon ji obnovil a za Druhého císařství ještě přitvrdila. Potírají se velké romány dneška, Paní Bovaryová, Jeptiška od Diderota, z poezie Květy zla... S autory, případně distributory, byly vedeny soudní spory a zřídkakdy cenzura prohrála. I ve 20. století byli čtenáři zklamáni, když cenzurou neprošla například Lolita, Nahý oběd nebo dílo Borise Viana Naplivu na vaše hroby.

 

Dnes se cenzura státu zmírnila díky jeho oddělení od církve, represe některých knih je důsledkem spíše cenzury obchodu.

 

"Podle zákona není erotismus základní svoboda, nemá-li zřejmé umělecké kvality, ale má naopak komerční charakter a sklouzává k pornografii. Ale co je to pornografie?"

 

Dříve byla chápána jako výzvy k sexuálnímu styku, nyní jsou pod ni zahrnuta i média - kina, videa, internet. Stala se tak neoddělitelnou součástí trhu. Většinou jí jde o jedno jediné, a to zaujmout diváka/čtenáře, prohloubit vztahy mezi partnery. Často se stává v praktickém životě nemožnou alternativou praktik. Někteří ovšem vidí v pornografickém filmu i umění, protože zasahuje stravitele ne úplně jednotvárně, ale většinou je těžké ji oživit.

 

Vychází totiž narozdíl od erotiky z úspory milostných her, různých rituálů, jejím základem je uspokojení pudů. Zdůrazňuje orgasmus a vybíjení sexuální energie. Jde tedy o opak literárního erotismu? Ne vždy, v některých případech je rozdíl mezi nimi setřen a je těžké rozlišit žánr a zaměření. Liší se podle kriterií kultury a umění a přesné posouzení díla je vlastně odvozeno od názoru odborníků na konkrétní dílo a převzato širokou veřejností.

 

Pornografie se zabývá i úchylkami a deviacemi.

___

 

Erotická četba je rozlišená sociální skupinou, pro kterou je tvořena, základní rozdělení je podle čtenáře nebo čtenářky, dále samozřejmě podle období. Co bylo dříve pokládáno za pornografii (Nana Emila Zoly) je nyní dáváno jako povinná četba na středních školách. Co dříve považovali za nemravné a nechutné, je dnes výkvětem tehdejší poezie (Píseň písní - Šalamoun).

 

Je mnoho děl, která libertisti považovali za výkvět sexuality a pozdější nebo dřívější doba je považovali za romantický příklad lásky a romantiky. Erotická díla vznikala i u teologů, například De sancto matrimonii sacramento (O svatém manželství (můj volný překlad)) od Thomase Sancheze popisuje sexuální případy tak, že je činí svůdné.

 

Někdy romány dokonce samu sexualitu neobsahují, pouze se tak dlouho dostávají k její podstatě, až čtenáře donutí "domyslet" si pokračování a uskutečnit ho (Thérese philosophe od Boyera dArgens).

Erotický žánr není jednolitým, větví se v žánr románový, poezii, divadelní, povídkový, písně i eseje, erotická korespondence pravá i fiktivní. Každý z nich se poté ještě dá dělit na další a další, s postupem času se vytváří nové aspekty příběhů, okořeněné novými dobami a zkušenosti. Jako celá literatura se vyvíjí a směřuje k pestrosti. V literatuře se objevuje i sexuální satira, ale ne v míře tak velké jako jsou vážná pojednání.

K tomuto se vztahuje také jazykové vyjadřování, rozkvět slovních spojení a nových označení. Někteří tomu umění říkají "umění zaobalovat sprosťárny."

K takovému zaobalení patří i teorie zahalovat se či ne. V 19. století byly ženy zahalovány, oblékány do korzetů a množství oblečení. Pro muže představovaly výzvu dojmem nedotknutelnosti a ctnosti. Tento trend pokračuje i v dalších letech, je lépe pouze naznačit skryté, ne odhalovat se a tvářit necudně. Když ale dojde na svlékání, musí se žena umět odhalit. Striptýz a protahování odhalení se skrývá náboj a napětí, kterému muži stěží odolají i nyní.

Stejně tak je třeba zacházet se slovy, La Fontaine to nazval ve své povídce Obraz jako poetiku "gázy." Lehká, vzdušná, průhledná gáza zároveň zakrývá i odkrývá, zjevuje i zahaluje.

 

Ačkoliv se to zdá možná nepravděpodobné, více se ujalo takzvané drsné vyjadřování touhy. Konvence někdy odmítají používání jemných náznaků. Například Pierre Bourgeade se snaží svoje romány přibližovat víc k pornografii.  Uplatňuje se i střídání lehké erotiky a něžných slov s názvoslovím vulgárním a přímým.

I díky aspektům jazykové tvorby se začalo pochybovat o realismu erotické literatury. Navozuje to otázku, jestli přílišná fantazie v ní má místo. Někteří si myslí, že ne. Jsou odkázáni na pornografický materiál, kterým je zvláště v dnešní době náš trh zahlcen. Ostatní se mohou na jejích vlnách dostávat dál, než je možné. Neznásobuje snad přečtené nereálno rozkoš a požitek? A to vše se stejnou funkcí jak v rovině erotické, tak hororové, upírské, fantasmagoriální…

I přes možnost vytváření nových sexuálních scén se však literatura nevyhnula opakování námětů. Jak primární uspokojování, tak okolo, bylo nesčetněkrát omíláno a napsáno. Je vůbec možnost někoho překvapit svojí nápaditostí? Podle literárních teoretiků tkví pravda v tom, že v podstatě ani nejde o popis samotného aktu, jako o pohled na pohlavní styk. Možná i tento aspekt dovoluje srovnávat Píseň písní a Sada, srovnat ho na jazykové úrovni.

Konečně se dostávám k samotné historii literární erotiky a pornografie, celá éra začíná antickým hedonismem.

Řecký a latinský starověk žil kultem Erota, kultem slastí. Celé to bylo dané i tím, že tehdejší manželství byla pevně daná, manželky přišly o práva a byly zavřené doma. Velká láska se tedy nekonala a všehoschopní muži přišli se zvláštní teorií. Nejvznešenější láskou se stala ta mezi dospělým mužem (erastos) a jinochem (eromenos). Tehdejší bisexualita je známá i dnes, dochovala se nám z mnoha děl, nejenom literárních, ale i uměleckých. Došlo to dokonce tak daleko, že klasické Řecko nezná rozdíl mezi erotickou literaturou a jejím opakem.

Náznakům se nevyhnul Aristofanes (Lysistrata), Sapfó (Óda na Afroditu), Platon (snaha o přechod od lásky ke krásnému tělo k lásce duchovní, např. Symposium). Rozkoš u tzv. Latinců byla přese všechno chápána jako mírná, ne nezřízená podpora pudům. Postupně se vyvinula až v díla Ovidia (Umění milovat), Apuleia (Proměny) nebo Petronia (Satiricon).

Průvodcem erotického světa antiky je Příručka klasické erotologie od Friedricha-Karla Forberga.

Jistá volnost mravů se ale musela podřídit nadcházením obdobím, v pozdním starověku se začíná objevovat křesťanská morálka. I ta neměla šanci vymítit kult rozkoše doslova. Se svojí Marií a jejím uctíváním navozuje sice lásku zbožnou, ale lásku k ženě. Ochlazení výbojů, homosexuálních vztahů nebo jakýchkoliv odchylek od normy se ale nemůžeme divit. Tak mě napadá, že možná sexuální frustrace vedla tehdejší umělce ke zobrazování abstraktních a nesmyslných postav, rádoby nesmrtelných bytostí.

Středověk v Evropě se liší také tím, že pohled na lásku nesplývá s uspokojením touhy, ale s nadbíháním. Je třeba se ženě dvořit, podstoupit rituál darů, svodů, písní a náznaků. Vše se ovšem muselo držet křesťanských osnov, vše podléhalo dohledu biskupů a duchovních. Někdy se počátky trubadúrských písní označují i za počátek lyrismu v Evropě.

Pod skořápkou všech romantických slůvek odevzdání se kultu ženy, se ale skrývají i nepokryté náznaky pornografie. Nebo jak jinak reagovat na písně, které popisují manželku dávanou na noc svým návštěvníkům, popisy scén, kde je jasné, že dotyčný věděl, o čem píše?

V dnešní době by nás nic takového nezarazilo, ale v době temných hradů, zakázané lásky, uctívání a křesťanských manýrů? Uvedu pouze některá díla: Sto nových novel, Sen o ocasech (Jeane Bodel), Román o lišákovi.

Na toto všechno plynule a přesto převratně navazuje renesance. Smyslná renesance, plná ideálních žen (Laura, Beatrice), opěvování milovaných těl. Vzniká tady nový literární žánr – blason. Jde o detailní popis bytosti, svědčí o zájmu, jaký renesance věnuje lidskému tělu. Často využívá metonymie. Typickým příkladem je dílo Epigram od Clémenta Marota.

Kvůli vynálezu tisku se začíná objevovat cenzura, díla jsou vydávána pokoutně. Například Rabelais musí vydávat pod anagramem Alcofribas Nasier knihu Gargantua a Pantagruel. Neposiluje ale zákaz vydávání touhu po přečtení?

Pokračování příště...

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

to máš z toho,

(asperia, 26. 1. 2008 17:42)

že takové knihy kupuješ v doprovodu mamky :-)))

...

(Lilithka, 25. 7. 2007 16:43)

Mamka se na mě pěkně divně dívala, kupovala jsem ji s ní. Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo neodolal :).

...

(Memorin, 24. 7. 2007 23:07)

To je hezký...
Já tu knížku mám taky. Teda soudím podle názvu...
Jinak výpis velmi zajímavý... :-)

...

(Lilithka, 6. 7. 2007 8:17)

Je to taková malá encyklopedie. O historii, významných autorech v literatuře, názvech a vymezení pojmů. Přijde mi to docela dobrá a není dlouhá, myslím si, že takový článek se na stránkách neztratí.

hmm

(Silwen, 4. 7. 2007 23:10)

Zajímavý článek.. Já jednou taky četla knížku podobného rázu. Myslím, že se jmenovala Dějiny sexu, nebo tak nějak. Taky obsahovala zajímavé úvahy. Ale tahle knížka, podle toho, co překládáš, mi přijde nějaká odbornější. :0)