Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nic

5. 4. 2010

Jsou stezky, které umí rozedrat,

jsou ústa, která umějí se smát,

přibliž si sny,

které nejbližsím chceš dát,

jen jim je věnovat,

jen jim ten dar dát...

V dešti se prohánět

a bouřce smát,

okolo ohánět,

svým snem a drát,

se na svět, který

neumí si hrát.

Okolo křičet zas,

jak nenavidíš svět,

česat si vlas,

když nemáš do něj květ,

jen hrát si zas,

co znamená svět,

když máš ho dát

vniveč dát ho v květ.

Jdeš po nocích,

jdeš sám a sám,

jdeš v ústrety,

kam nechceš sám,

jen v úkor jdeš,

a bolí svět,

když jdeš.

Potkáš mokrý vlas,

potkáš kapek spoustu,

děs a jas,

ukážou ti cestu,

jdeš a jdeš,

jak jen můžeš,

jen tam. Sám.

Klopýtáš, neznáš každý kámen,

můžeš snít, můžeš říkat amen,

přesto jdeš a sníš,

že všechno smíš,

jsi osud svůj, jsi sen.

Studnici v záhlaví,

kdo dá ti, kdo ví,

nevezmeš na rozmar,

v co sníš.

Ty víš.

Prohlubeň v bedrách svých,

zostane na očích,

není to zmar a sten,

když samoten

si sníš.
S n í š.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář