Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nejkrásnější bývá šílená by Eternity

2. 5. 2009

Něco takového se mu nemělo stát. Něco takového by se muži jeho věku a názorů opravdu nemělo stát. Pohrdá sebou – a proč? Za to, že se mu přihodila ta největší, nejúžasnější věc v jeho životě.

 

Jak se to vlastně stalo?

 

 Ty oči barvy absintu – pelyněk, v němž se utopíš. Dvě hvězdy zvané pelyněk, zelená slunce, jejichž oběžnicí se bez vlastní vůle stal. Ne s filozofickým klidem, ale s náruživostí sebevraha pije svůj kalich bolehlavu, kalich nejsladší hořkosti.

 

 A ty vlasy - rozkládají světlo stejně jako vinylové desky, blahé paměti. Stačí pomyslet  a  Severus slyší rajskou hudbu.

 

×××××

 

Hřbitov naprosto vyhovuje jeho momentální náladě a nárokům na společnost. Na tváři má otisk bronzového reliéfu a do kamene rytých písmen, jak se tiskne k mramorovému náhrobku, aby ochladil rozpálenou tvář. Vtlačit se, velnout do mramoru, změnit se v kámen a necítit to šílenství. Chvíli naprosto znehybní, ze zádových svalů se pomalu odlévá napětí, hlava a paže ztěžknou. Na pár chvil úplně znehybní, snad i zatají dech, a mezi údery srdce uplynou celá staletí. Vřes a růže voní, na jazyk padá kovová chuť bronzu. Kámen je studeně hladký, dokonalé hrany pod prsty. Chladné, povznesené sochy truchlících andělů se zdají stejně nedostupné a odolávající vřelému citu jako ten, po kterém touží.

 

 Zíral a nemohl uvěřit té dokonalosti. Nemohl uvěřit, že ji dříve neviděl. Nemohl uvěřit, že ji vidí teď. Nemohl uvěřit tomu, co to s ním dělá. Něco tak běžného, jako spojení hlavy s tělem – linie krku, poskládání údů – něco tak běžného zahlédl jakoby poprvé a nemůže uvěřit. Díval se zaplaven nadzemskou září, jež ten div obklopovala, a netušil, že ji zřejmě vidí pouze on. Jenom se díval, nechápavě, v naprostém okouzlení a odevzdání. Jeho výraz se teď skutečně nedal popsat jako inteligentní. Vypadal mnohem mladší, v ten moment bylo snadné uvěřit, že kdysi byl malý zranitelný chlapec. Kam se poděla břitká inteligence, bystrý úsudek, blesková rychlost myšlenek, nonšalantní ironie a cynismus ochočený jako poslušné štěně? Odcválaly do neznáma a nechaly ho tu napospas v duševním negližé. Zdravý rozum se někde opaluje a čas od času pošle pohled z dovolené, aby životní funkce zůstaly zachovány.

 

Kam zmizela elegance perfektně padnoucích obleků barvy havraního křídla? Efektně vlající pláště? Teď se už Severusovy šaty nelesknou. Lesknou se jeho oči, lesknou se horečně a zdají se ještě hlubší, propastné, kvůli tmavým kruhům nevyspání a marné touhy. Tvář, oči, ústa a ruce. Čím dál víc se podobá byzantským ikonám. Poslední zbytky sil ještě víc ubývají, když se snaží zachovat zdání bývalé nonšalance. Neprůstřelnou fasádu dokáže ještě na veřejnosti zachovat, ale bezchybnost už na okrajích praská. Kam zmizela povýšená odměřenost, chladná logika a důstojné sebeovládání? Teď je mistr nitrobrany rozerván a zmítán. Hrdina romantismu. Romantický hrdina. Jak trapné! Jak směšné!  Jak indiferentní… Jako by mu na tom ještě záleželo.

 

Nejdřív to byly jen takové chvilky zpomalení, zastavení. Když ho uviděl, při pouhé myšlence na něj, jako by se svět zastavil a duše odlétla do sladkého nikam, na ostrovy blažených. Ale postupně jeho obraz, jeho esence dokonale vyplňovala Severusův svět, jeho bytí. Štěrbinami by neproklouzla ani myš. Myšlenka, hlas, slovo, které se netýkalo Harryho, jen stěží. Severus obýval krajinu tvořenou právě jím a byl jí naprosto pohlcen. Každé pyšné vzbouření, zoufalá vzpoura, pokus prodrat se ven a osvobodit skončil novým pádem zpět. Dokázal se jenom schoulit do klubíčka a plakat bezmocí odejít, a štěstím, že smí zůstat.

 

 Nečekaně sebou cukne a pak pryč, pryč. Velebnost a ticho místa posledního odpočinku nedokáže utišit jeho šílící mysl. Nedá jeho tělu spočinout. Musí hned pryč. Rychle se rozbíhá, pryč, pryč. Kdo se ohlédne, zkamení, ale klid v duši nezíská.

 

Mokrá košile – lepí se na tělo a vytváří prosvítající pletí narůžovělé ostrůvky. Je mu trapně, že nedokáže odvrátit pohled. Když mu hlavou proběhne slovo „ostrůvky“, hned se přidá další slovo „mapa“ a dále spojení „mapa erotogenních zón“, a to už mu měknou kolena a musí si sednout. Chraplavě, nesouvisle, spíš v heslech, ho instruuje, že se má svléci, kde najde něco suchého na sebe a vše potřebné na uvaření čaje. Oběma zuby cvakají zimou. Tělesnou slabost nepředstíral, přestože její příčina netkvěla v námaze, se kterou Harryho venku v dešti tahal z průšvihu, které ten kluk přitahuje, jako magnet. Sakra.

 

Běží rychle, nevybírá si cestu, zabodne pohled do dáli a stůj co stůj se tam chce dostat. Přeskakuje terénní nerovnosti, rukama odstrkuje větve a porost před obličejem. Tryskem se řítí černý hřebec. Splašil se - musí utéct, bije kopyty - mohl by zabít, protože je vyděšen. V panice prchá.

 

Těm obrazům pod víčky stejně neunikne.

 

Náhodný dotyk rukou na klice dveří. To nebyla statická elektřina, ale blesk z čistého nebe. Jindy neočekávané jemné přejetí prstu po zádech - žhavý drát slasti proletí páteří a Severus je udiven, že ohňostroj nad jeho hlavou není vidět na míle daleko. Pohlédli si do očí – může vědět, co se se mnou děje? A může to nevědět?

 

Běží dál z kopce. Cesta neexistuje. Dělá, co dokáže, aby se nezřítil. Dlaně rozřezané ostrými kameny, jak šplhá po skalách. Nohy rozdrásané trny a větvemi. Veškeré rostliny, co mu stojí v cestě, rvou tělo jak opilé bakchantky. Tenounké pramínky krve mu stékají i po obličeji. Kovově nasládlá chuť na rtech a v ústech. Vede snad cesta k vykoupení vlastní bolestí, vlastní krví? Necítí bolest. Nevnímá tělo, zbývá už jen hlava. Kňučí a sténá místo kouzelně podmanivého opěvování nedostupné lásky. A stejně jako ta Orfeova brzy vypluje na vodách. Jen chlad jezera, objetí spousty klidné černé vody, může zchladit tělo rozpálené požárem mysli. Mysli s bezútěšným přáním: konečně už lehnout popelem a být rozvát větrem, raději se rozplynout, než dále snášet nesnesitelné.

 

Severusovy prsty pevně svírají Harryho krk, nehty se zarývají do kůže. Vztek má překrýt to, že není schopen se Harrymu přiblížit, jeho naprostou bezradnost, jak postupovat. Hrubě ho odvádí, cloumá jím a cítí, jak se mu v dlani cuká Harryho tepna. Poprvé ho má tak blízko, cítí jeho vůni, tep i dech. Ztrácí se v tom pocitu. Hlavou mu bleskne přání, jež ho samotného vyděsí. Přání okamžitě srazit Harrymu vaz, aby už nikdy nezestárnul ani o minutu od této vteřiny, nezměnil se od tohoto dokonalého okamžiku. Přesto mladíka pouští -  přemožen brilantností okamžiku a zoufalým strachem, že se této chvíli dál už nic nevyrovná. Až zmizí, uvrhne ho do neustálého hledání nenalezitelného. Bude hledat dál a dál, co ví, že nenalezne. Ale nebude mu pomoci, bude hledat dál, protože po tom už nic nebude mít smysl, nebude mít cenu, a jen to hledání mu přinese stín zadostiučinění. Ahasver, věčný Žid neustále na cestě, která nemá cíl.

 

×××××

 

Sám sobě se hnusí, že přilezl k Malfoyovým. I když byl na pokraji vyčerpání, cítí to jako zradu… Lucius ho sám ošetřuje. Starý, hm, přítel není možná to nejvhodnější slovo, ale znají se už tak dlouho a vědí toho o sobě opravdu hodně. Blahosklonně mu domlouvá, ať to s tím zdravým životním stylem tak nepřehání, pohyb na vzduchu, návrat k přírodě a tak dál. Nemyslí to ironicky, to bych snad ještě poznal, pomyslí si Severus. A Lucius pořád něco mele. Severus se zase zarazí, (už si skoro zvyká, tolik duševních intermezz jako poslední dobou nezažil za celý život). Tentokrát ho dostala nezměrná hloubka Luciusova nepochopení. Vždycky věděl, že je chytřejší, než Lucius, ale tohle vypadá, že kdyby se mu podíval do ucha, uvidí na druhé straně světlo. Je asi lepší, že je tak zahleděný sám do sebe. Tohle bych mu určitě nerad vysvětloval. Podiví se, že při svém věku a otrlosti pořád ještě dokáže žasnout. Kdyby nebyl tak naprosto mimo sebe, rád by připustil, že mu každý takový stop-time rozšiřuje obzory.

 

Běh, plavání v jezeře, zdravotní procházky, o kterých se Lucius, tak naprosto mimo mísu, rozhovořil. Prý přiblížení se přírodě – ne, to příroda se přiblížila ke mně, myslí si Severus. Tolikrát do kouta zahnané zvíře se změnilo v bestii, která štve svou kořist: zdravý rozum a sebeovládání. Brzy zardousí poslední zbytky příčetnosti…

 

 

Kdo mé naději však zabrání

 

- ani strach, že přijde zklamání,

 

abych nekles´ pod tvá kolena.

 

Nejkrásnější bývá šílená.


A/N: Poezie je ze sbírky Jaroslava Seiferta Nejkrásnější bývá šílená.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Všechno je někdy poprvé :)

(Eternity, 9. 6. 2009 13:17)

po čase zase zdravím Lilithku a všechny :)
Abych pravdu řekla, i mě Račice potěšila.
Musím poznamenat, že tuhle Seifertovu báseň mám taky ráda, ale hlavně si ji pamatuju, neb ji poslouchám zhudebněnou od skupiny Hmm, takoví moji oblíbenci, slkoro by se dalo říct kamarádi :)
Račice, taky jsem tu byla nedávno poprvé a náhodou, taky jsem se občas nestačila divit. Ale myslím, že jsi (taky :)) tolerantní, takže tě nemůže to, že něco není úplně šálek tvého čaje, odradit. Dá se tady a na podobných stránkách najít mnoho zajímavého, stačí si jen vybrat to, co je ti blízké.
a děkuji za všechny poklony vámi složené.
E.

Náhody neexistují...?

(Lilithka, 7. 6. 2009 22:11)

Ahoj :).

Nemocná? Bouřka? Poezie? Ano, k tomu se Seifert hodí. Zvlášť Nejkrásnější bývá šílená. Tahle báseň je moje nejoblíbenější od něj, tak pravdivá a skrývající... mňam.

K tomu psaní jen pro sebe... ono to tak u mě taky je. Nebo skoro. I když dávám povídky sem, jsou určené a pochopí je stejně jen ti, kteří mě znají blíž, chodí sem častěji. Je nádherné mít okolo sebe takové lidi. A není těžké je získat. Tím chci říct, že kdybys změnila názor a chtěla trochu vystoupit ze své anonymity, ozvi se mi na mail. Eternity to taky tak udělala, teď se rozepsala a Fantasmagorium zdobí její povídky. Tak neváhej ;).

Čtu všechno, takže nějakou zábranu proto, že nepíšeš slash nebo HP nemusíš cítit :P.

Jinak Račice... děkuji za poklonu :). Takhle k večeru zahřeje.

Náhoda...?

(Račice, 7. 6. 2009 21:59)

Vlastně jsem na těchto stránkách poprvé a úplně náhodou, ale musím říct, že tenhle text je fakt úžasný... Sedím s horečkou na koleji, venku je bouřka a já si chtěla přečíst nějaké básně od Seiferta (to jsem fakt vedle, co?! :-D) a asi ne náhodou jsem zadala zrovna název básně, který se shoduje s názvem tohoto příspěvku:-)))

Sice jsem hetero a HP jsem nečetla ani neviděla (že je objektem té šílené vášně a touhy muž mi začalo docházet až postupně a po podrobnějším projítí stránek jsem teprve zjistila, o jaké postavy jde). Ale přesto, nebo spíše právě proto, mě příběh úplně pohltil a už po přečtení úvodu jsem se od něj nedokázala odtrhnout... Dlouho jsem nečetla něco tak nádherně napsaného. Tak emotivního, mystického a přitom pravdivého...

Sama si taky občas píšu, ale jen pro sebe. Používám to jako takovou terapii a utřídění myšlenek a vím, že to nebude číst nikdo, kdo by se v tom mohl poznat, tudíž jsem naprosto otevřená.
Za to, jak některé věci popisuju, by mě mé okolí asi odsoudilo, ale leccos na těhle stránkách bylo hodně silné kafe i na mě (např. 120 dní Sodomy bych nezvládla...). Asi nejsem tak otrlá, jak jsem si myslela...

Takže děkuju Eternity za nádherný příběh plný emocí a Lilithce za to, že mi prostřednictvím svých stránek pomohla uvědomit si své hranice.
Jinak Lilithko - moc krásné moto a fotka...

Mějte se krásně:))

vřelé díky

(Eternity, 4. 5. 2009 8:31)

oooo, jen chvalte, mě to nevadí :). sice se červenám až ..., ale je mi to velmi příjemné. fak jsem moc rada, že se vám líbí, nevěděla jsem, nakolik se strefim. díky, díky. teď se asi chvíli zaměřim na Pentagram, neb po víkendu na Manoru ani nelze jinak (Lucy se přestane provokativně smát :)). až tona mne zase přijde, napíšu, pošlu.
E.

he he..

(Lucy, 3. 5. 2009 22:38)

pardon, to slightly off-topic byl špatný nadpis. Já jsem totiž napsala takový výblitek o něčem úplně jiném, pak se mi to rozleželo, protože jsem si uvědomila, že by to komunitu nezajímalo.. a ten nadpis mi tam zůstal. :)

slightly off-topic

(Lucy, 3. 5. 2009 22:36)

To jsem sama ráda, že se vám text Eternity líbil! :) Má uhrančivý styl, že?

:))

(Severina, 2. 5. 2009 20:05)

Nádhera ta nepopsatelná hra slov mě vtahla do víru v němž sice nevím, co přesně se děje, ale nějak mi to nevadí.

...

(Lilithka, 2. 5. 2009 16:37)

Ano, i mě se špatně hledaly slova. Nezbývá, než poděkovat za něco takového, protože co jsem měla na srdci, řekla už Belatrix :).

Určitě tady bude vítané každé tvoje další dílo, aspoň dokud si neuděláš vlastní stránky.

To bylo...

(Bellatrix Black Lastrange, 2. 5. 2009 15:01)

Kdybych se měla chuť a odvahu rouhat, použila bych slovo: "Bože." Leč, nějak jsem se zarazila. Tohle, dílko bylo opravdu nepopsatelné, momentálně nedokážu popsat přesně, čím na mě tolik zapůsobilo. Jedno vím, ale jistě, něco tak hlubokého, tak zvláštěn zmateně procítěného jsem nečetla hodně dlouho. Kdybych sledovala film a měla zaleskat, asi budu pištět jako při koncertu a vstávat, ze židle. Opravdu to na mě zapůsobilo, bylo to krásné, krásně jiné... Díky Eternity.