Jdi na obsah Jdi na menu
 


Pro Tebe, V.

19. 6. 2010

Sklouzla ti slza, roztříštila se o barevný květ.

Všichni říkali, že je všechno v pořádku. A je, svět se nezastavil, slunce nepřestalo svítit a noc v sobě uchovala svoji malebnou a ochalebnou krásu. Zůstal stejný, jako předtím, to jen pro tebe a skupinku dalších se něco změnilo. Ztratil se význam.

Nikdy jsi nebrečel, človíčku?

Stačila na to jedna hloupá, zničující smrt, která cosi tragicky ukončila. Pozměnila spoustu životů, to smrt dělá. I proto o ní píšou klasici. Ukládají svoje myšlenky do pamětí proto, aby se oni svým způsobem smrti vyhnuli. Protože ona je konec, poslední tečka (občas vykřičník) za něčím životem.

Ovlivňuje pokaždé někoho, v dnešním světě není výjimečné, když jen hrobníka. O to víc je smutné, když zničí další životy, nenechá je spát. Často se jim potom stává, že se s křikem budí ze spaní. A přestože je taková noc téměř šílená, v koutku duše si možná "pozůstalý" říká, že je rád, že se mu takový sen vůbec zdát mohl.

Co je ale na tomhle světě, kde slunce pořád svítí a měsíc mámí k sobě, nejhorší, je Skutečnost. Okolní lidé nechápou smutek, rozpitvávají ho s bezcitnou precizností bez ohledů na zůstavivší bolest, ve svojí slepotě zkouší (snad nevědomky) trpělivost pozůstalých a taky jejich rozum.

Ten se rozmýšlí, jestli není lepší utéct a nechat tělo opuštěné, šílené a samotné i navenek, ne jen zevnitř.

Ale on to ještě neudělá, nechá ostatní pitvat se v bolesti, být krutý k pozůstalým a k lásce, kterou k sobě navzájem chovají.

A až se jim to stane uvnitř jejich kruhu, z nich se stanou pozůstalí, bude všechno vráceno a snad ti nynější najdou dost síly k tomu, posilovat bolest budoucích. Snad... snad neselžou.

Vivat memoria V. by Lilithka

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář