Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bezbolestné střepy a krev

5. 4. 2007
Proudy horké vody dopadají na mé tělo. Ve sprchách je spousta chuchvalců z páry. Nikdy bych neřekl, že můžou dostávat tak bizardní tvary. Například tamtem vypadá jako obláček s deštníkem, ten jako mlhavá kytička, tamto jako... Sirius. Asociace je nepřítel.

Rychle vystupuji ze sprchy a bedlivě pozoruji jeho chování. Rukou namátkou prohledávám oblečení, ale jsem si skoro jistý, že hůlka zůstala v pokoji na stolku. Mám pravdu, jediné co najdu je skleněná lahvička s bezbolestným lektvarem, který jsem po přeměně zapomněl vypít. Nahradil jsem ho něčím lepším a rychlejším...

"Remusi..." Nenáviděný mizera se přiblíží, vztáhne ruku, snad aby mi odhrnul vlasy z tváře a polaskal je. Někdy to dělával... dřív. Než jsem začal chodit se Severusem. Při vzpomínce na jeho jméno, krásné vlasy, inteligenci, rozmary, touhu... mě jímá vztek a bezmoc.

Opilá mysl se až nečekaně jednoduše spojí s rozvahou. Uchopím lektvar a rozbiju ho o poličku. Rozplizne se po ní a vytvoří jakousi nesourodou kalužinku s krátkými výběžky. Celý akt mi přijde jako věčnost.

V ruce mi zbudou jenom střepy. S maličkými kapičkami bezbolestného lektvaru.

Sirius se na mě dívá a neví, co očekávat. Ale já mám všechno promyšlené. Přiblížím střep ke svému zápěstí a jemně ho přitlačím na nahou kůži. Bývalý kamarád se probere a vystřelí rukou k té mojí. Právě na to čekám.

Hbitě stisknu jeho dlaň a druhou rukou udělám dlouhý řez od zápěstí k lokti. Krev vystříkne na naše těla, na mém se spojí s kapkami studené vody a občas ji tolik přesytí, až skane na zem. Ale to není tolik důležité, jako Jeho výraz.

Dívá se na mě se slzami v očích, rty otevřené v němém úžasu, vlasy zplihlé z vlhkosti v místnosti. Je ohromený. Překvapený. Zklamaný. Možná ještě trochu lítosti tam vidím, ale to si nejspíš představuju. Zmetek. Má co chtěl.

Otáčím se a beru si ručník. Omotám ho kolem těla a nevnímám krev prosakující skrz něj. Ani krůpěje unikající z mého zápěstí, řízl jsem příliš hluboko. Ale to není důležité, není! Posledním pohledem zkontroluju, jak na tom Zrádce je. Sedí v rohu místnosti a dívá se na mě. Nedůvěřivě. Hlupák.

Vracím se do ložnice a míjím Dvanácteráka, dokonce jsem schopný se na něj i usmát. Ovšem úsměv zahlédne jenom letmo, všimne si totiž i krve na ručníku. A spěchá. I on může jednou spěchat a mít strach o kamaráda. Bezbřehý strach, který trhá srdce.

Severusi!

Nalévám další dávky alkoholu do obou dvou hrníčků, vypíjím ho a vše opakuji. Obestírá mě mlha a jediné, co mi zbývá, je přijmout teplo postele. Zbavuji se ručníku a jenom tak si lehám. Z poslední špetkou vědomí se zakrývám.

A že jsem nahý? Na tom nezáleží!


Ubližovali ti,
není to důležité,
zneužívali tě,
není to důležité,
využívali tě,
není to důležité.

Stejně jako ty!

Ublížil jsi,
ani to není důležité,
skončil jsi jako
chladnokrevný vrah,
i když právě není z tebe
ubohý vlkodlak.

Nikdy nezapomeneš
vůni jeho krve,
jeho potu
a vzduchu
sprch, když
jsi zařízl střep
do Jeho kůže.
Šlo to rychle,
oproti všemu,
cos v životě udělal.
Ale to taky není...
d ů l e ž i t é.

Stejně jako ty
nebo já.

A vůbec tě nezajímá,
že jeho krví špiníš vlastní
postel a maže se ti po
tvářích a penisu
a po tobě celém.
A v tobě celém.

Krev!
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář