Jdi na obsah Jdi na menu
 


Chroptění na měsíc a vzývání

9. 3. 2007

Madam Pomfreyová mě před chvílí odvedla do svojí cely. Prasinky zase budou cítit strach z vrzající a štěkající boudy, které začali říkat Chroptící chýše. Doufám, že to neznamená, že každý měsíc chroptím.

Poznali jste to, že, jenom vtip z nedostatku radosti. Poslední záchrana před upadnutím do totální deprese, která se příliš nepovedla. Teď tedy sedím na zemi a koukám se z malého místa v okně, které není úplně zabedněné. Nemůže být, jinak by na mě nezasvitlo světlo měsíce a zbytečně bych trpěl. Stejně je to jedno, dneska budu trpět tak jako tak.

Ale litovat...neumím.

Severuse jsem od té chvíle, co jsem ho doprovodil ke Zmijozelské místnosti, po onom osudném dni za skleníky, neviděl. Jakoby se vypařil, nechodí na hodiny, v knihovně není... Jediný, koho každý den vidím i když nechci, je Sirius a jeho parta. Dávam jim najevo pořád stejnou lhostejnost. Poznali, že z mé strany je to něco víc? Možná James, kterého jsem nachytal při pohledech delších a zamyšlenějších, než je u něj zvykem.

Nemohl jsem si odpustit škodolibou myšlenku, že beze mě mají spoustu práce. Patří jim to!

Samozřejmě si našeho „rozbratření“ všimli i profesoři. Sedávám si co nejdál od nich a úroveň jejich úkolů se rapidně zhoršila. Musím podotknout, že mi teprve nyní došlo, jak jsem pro ně byl nepostradatelný. James se s takovou úrovní nemůže nikdy dostat na bystrozora, checht, ale ne že bych mu to přál.

Všechno je vlastně ve své podstatě směšné. Všechno. Stačil okamžik, aby se z přátel stali nepřátelé, okamžik, který nejspíš změnil celý můj život. Kdyby tenkrát Severus nepřišel za mnou v knihovně a pořád se tvářil jako arogantní hlupák, nikdy by tolik netrpěl. Ani já bych možná netrpěl.

I když bych si jednou určitě všiml krásy, která se v něm skrývá. Ale jeho odmítání by určitě nebolelo tolik, jako... ach ano, už to začíná.

Celý se klepu a cítím, jak mi najednou začínají růst chlupy po celém těle. Strašně to svědí a k tomu se přidává zrychlení tlaku, srdce mi bije jako na poplach. Rukama svírám hlavu, která reaguje na nepřirozenou změnu podoby nesnesitelným tlakem. Slzy mi tečou a s posledním záchvěvem lidského vědomí slyším hlas.

„Remusi? Kde jsi Remusi?“ Veselý, milovaný hlas. Potom už nic.

 

 

Tak strašně láká

co neví srdce,

odvahu dodá

rychle a sladce,

putuje oběť

do náruče vraha,

úsměv má na tváři

a v nohách snaha

pohladit, polaskat

miloučké tváře,

vyznat se z bolesti,

políbit rty... však...

 

Pod temným hrobem

zalehne brzy,

nebo spíš bude

jak vlkodlak temný

úplňky cítit, noci

a dny...

Cizí krev

proplouvat

jím bude,

dokud rukou

vraha nezahyne.

 

Proč láká lidi

zvědavost a bludy?
Remus to neví,

má však kamarády,

kteří za ním

při úplňku míří.
James zachrání jeho lásku,

pozdě ale stejně je.

Severus vidí Remuse,

a i když Brumbál

paměť změní,

tak ač neví proč,

jeho láskou Remus není.

 

 

Probuzení. To je vždycky ta nejhorší část. A zvlášť, když vím, že jsem slyšel jeho. Nechci dneska vstávat a už vůbec ne vylézt z téhle příšerné nebetyčně odporné chajdy. Chci jenom ležet a litovat se a nechat emoce, aby mě zahltily.

Když začínám štkát, překvapuje mě ruka, která nejistě pohladí moje rameno. Prudce se otáčím, ale to jenom Tichošlápek. Bere mě do náručí a pečlivě se snaží utřít každou slzu. Jamesi, já ho ale miluju!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář