Jdi na obsah Jdi na menu
 


Odpuštění a sectumsempra

14. 7. 2007

Bojím se, že až otevřu oči, všichni na mě budou divně zírat. Nebo je normální to, co jsem udělal včera? Nemyslím si to. V těchto světlých rozumných chvílích si připadám jako neskutečný blázen. Vděčný za to, co mám, nevděčný za svůj život.

 

Donutím se zvednout z postele a obléct se, pečlivě utáhnu nebelvírskou kravatu a zapnu knoflíky. Pořád mám trochu nepatřičný pocit, ale znovu se přemůžu a vyjdu z ložnice.

 

"Remusi, počkej na mě!" slyším hlas z ložnice těsně předtím, než dovřu dveře. Bez přemýšlení znova otevřu a strčím hlavu dovnitř. Sirius se snaží rychle přetáhnout zpolazapnutý hábit přes hlavu, narvat učení na dnešní den do tašky a ještě dojít za mnou ke dveřím. Zápas vypadá zatím na vítězství hábitu, roztrhání učebnic a zakopnutí o Jamesovy boty, které jako vždy překáží uprostřed ložnice.

 

Nemůžu se neusmát. Pozoruji ho a najednou cítím divný pocit. Dojetí? Když zakopne přesně podle mého očekávání o Jamesovy boty, ovládne mě smích. Dlouho jsem se tak nezasmál. Dokonce mi z oka ukápne slza a cítím, jak jsem rudý a rozcuchaný. Po chvíli se dokážu ovládnout a pohlédnu na Siriuse.

 

Leží na zádech hlavou ke mě, a s úsměvem se na mě dívá. Musel zaklonit hlavu a černé oči vyvrátil trochu dozadu. Nemůžu si pomoct, přejdu k jeho nohám a natáhnu ruku. Bez rozmyslu, jakoby na takové gesto dlouho čekal, mě uchopí a zvedne se. Skloním se a do ruky beru jeho tašku. Sirius si upraví hábit a bere mi z rukou svoje věci.

 

"Tak jdeme, Náměsíčníku." Spokojený úsměv nemá jenom on. 

 

Když se k nám připojí i James a Petr, jdeme spolu na snídani, potom na vyučování, společně strávíme několik hodin, poznávám, že jsem několik měsíců zpátky přicházel o přátelskou radost, pomoc a smích. A najednou, i když pozoruji Severuse, nechápu, proč jsem to dělal... Je to podnícené jeho nenávistnými pohledy? Náhlou zaplněností svého srdce, když se směji s Poberty?

 

Nevím.

 

***

 

Jdeme jako každý pátek odpoledne ven. Slunce trochu hřeje, a tak vycházíme jenom v kalhotách a vestě. Ne, lhal bych, Sirius si musel vzít plášť, aby za ním působivě vlál, když se pohne. Tenhle výstřelek bradavičtí přetřásli už několikrát, ale pořád na některé dívky působí. Je zvláštní, když vím, že stejně nemají šanci. Že jeho srdce nebije pro děvčata.

 

"Hele, Srabus," říká Petr hlasitě.

 

"A je s mým milovaným bratříčkem..." dodá Sirius a okamžitě zahne k nim.

 

Nechápu proč, ale usměji se. A mířím za zbytkem Robertů.

 

Regulus se snaží jako vždycky odejít, i na několik metrů vidím, jak Severusovi... ne, Snapeovi, něco říká. Ale ten stojí a vražedným pohledem kouká k nám.

 

"Ahoj, Zasranci, jak se dneska máte?" Regulus, drobný černovlasý Black, zalapá po dechu, když slyší Severusova slova.

 

Není sám, všichni jsme překvapení a nevěřícně zíráme na Zmijozela.

 

Všichni cítíme tu změnu. Je to pohledem? Držením těla? Tónem? Jakoby si byl jistý, že na něj nikdo z nás nemá. Poznávám, že Sirius i James znejistí. Kde je Petr?

 

Otáčím se a hledám ho. Nikde není. Zvláštní, vždycky se rád kochal. Tak tentokrát to budu já, kdo se bude s radostí dívat.

 

"Celkem dobře, jakpak ty? Co bys chtěl dneska vyzkoušet?" zkouší nenávistně Tichošlápek a letmo mávne hůlkou. Obvyklé levicorpus.

 

"Sectumsempra." Zazní stejně nenávistně, jemně a temně, jako pohyb trávy, když se Snape kletbě vyhne.

 

Ale Sirius něco takového nečekal, tuhle kletbu neznám ani já, natož on.

 

Zelenou trávou se rozlije krev. Vyděšeně zírám na ležící postavu s hlubokou ranou v hrudníku. Než si uvědomím něco dalšího, slyším křik, spěch, něco jako ženský nářek. Ale u jeho těla pokleknu já.

Pokleknout.

Lidé to dělají před svými modlami,

vzhlíží vzhůru, chtějí jejich objetí

a poznat, proč stali se jimi.

 

Dotknout se hvězd za jejich pomoci,

uchopit do dlaně jasnou záři

a potlačit pocity bezmoci.

Většinou usnou s ní, hlavu na polštáři.

 

Rána bývají v pocitu probuzení,

nezáří v jejich dlaní žádný jas,

a oni vědí, i když to nechtějí,

že sen je ukončený dřív než včas.

 

Snít se přece nemá!

S n y  n e m a j í  c e n u!

P o k l e k n i.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-D

(Memorin, 31. 7. 2007 21:06)

Ano vidím a jsem ráda...
6e by první známky arogance? Ale ty on měl pořád. ;-)

...

(Lilithka, 25. 7. 2007 16:01)

Zvrat, přijde mi, že už je načase přestat se zabývat jenom Remusem a jeho pocity. Tedy, ne doslova, ich-forma mě docela baví, ale tak jako obrazně.

Ty ho vidíš!!! TY HO VIDÍŠ! Já taky. :D

Jsem zvědavá...

(Memorin, 24. 7. 2007 23:53)

Oha, náhlý zvrat? No, náhlý, dal se čekat, ale tak nějak jsi zasáhla na *hlavičku hřebíku* a stejně mne překvapila :-)

A od Severuse vyslovená kletba. Jemně a ty cítíš, jak ji říká s láskou a pýchou…
Je to pohledem? Držením těla? Tónem? A tady se musím usmát… úplně ho vidím… změna k nepoznání, konečně jednou zvítězí, ale zase špatný citový úsudek…
Severusi! Otevři někdy ty oči…
Jen… trošičku mi chybí básnička… :-(

Prostě ostny, no.

(Lilithka, 17. 7. 2007 22:59)

Doufám, že další kapitola ti nevezme iluze, které sis vytvořila při téhle. Možná to vypadá, že název povídky dostává jasné obrysy, ale to bych nebyla já, kdyby šlo všechno jednoduše, že :D.

Mají děsný ostny, mrchy!

( Kaldora, 17. 7. 2007 22:48)

Dočetla jsem tuhle kapitolu bez dechu... snad jsi chtěla zpomalit děj, ale dýchám stále rychle a srdce mi buší napětím. Další kapitola... JE!!! A poslední odstavec se mi zdál nejlepším. A zvlášť poslední věta... když to domyslím... Ufff.

Chtěla jsem

(Lilithka, 17. 7. 2007 20:44)

Snažila jsem se nakonec trochu zpomalit, jakoby v reakci na docela rychlý děj téhle kapitoly. Vypadá to, že se mi to povedlo :D. Díky O-Ren, vždycky mi tolik zvedneš náladu!

Hmmm

(O-Ren, 16. 7. 2007 23:11)

Moc pěkné. Trochu mě zamrazilo, při představě Severuse jak říká Sectumsempra. Chci říct, že vím jaké je to zaklínadlo. Vím, co dokáže způsobit, ale to jak si to napsala... tak málo a přece tak moc, skvělé. Obzvlášť to slůvko-jemně-je úžasné.Sectumsempra znamená hodne krve a bolest. Přestože jsi krev zmínila jen jednou, tak je jí tam moc... a to je, milá Lil, umění.Díky

Proč promiň?

(Lilithka, 16. 7. 2007 12:11)

Nepochopila jsem, za co se omlouváš. Ju a o vedení mi nemluv, co jsem já schopná nepostřehnout... tomu se ani většinou nedá zasmát :D.

Jelikož já nejsem normální (zeptej se koho chceš), tudíž podle tvojí rovnice nejsem ani obyčejná, takže moje postavy spíš bývají neobyčejné. To znamená, že doufám, že k normálnosti se Remus nedostane. Natož Sirius, to bych se potom musela stydět :D.

Pěkné!

(Bilkis, 16. 7. 2007 10:14)

Docela mě zarazilo, jak je tahle kapitola krátká, ale pak jsem si jí přečetla ještě jednou a došlo mi, že je to tak naprosto správně. Občas si sedím na vedení, promiň :)

Severus klidně dávající průchod své nenávisti se mi dost zalíbil a to i přes to, že je mi Siriuse líto. A jsem ráda, že se Remus trochu vrátil do "normálu"... I když normální=obyčejný a já mám radši neobyčejné hrdiny!

kaktusy

(Lilithka, 14. 7. 2007 20:56)

Zapomněla jsem napsat, že Kal má dovolenou celý víkend, takže je to zatím bez bety. Moc se omlouvám za chyby :( !