Jdi na obsah Jdi na menu
 


Osvobození a ticho

11. 5. 2007
Budí mě tiché štkaní a zima. Celý se klepu a připadám si jako hodinu po přeměně. Slabý, s bolestí hlavy, jako použitý hadr. Pohnu se, abych se aspoň trochu zbavil bolesti. Nepomáhá to. Do nosu mě praští zvláštní pach. Snažím se ho nevšímat, ale nejde to. Nadzvednu těžkou rukou cíp přikrývky. A vzpomenu si.

Ublížil jsem mu. Bylo to tak jednoduché... vždyť mojí přirozeností je ubližovat. Místo lítosti cítím zvědavost...

Zvedám se z postele a ohlédnu se kolem. Sirius tady samozřejmě není, Petr spí, James leží na posteli a kouká na mě široce otevřenýma očima. Pohled mu opětuju, ale jdu dál. Do koupelny. Smýt ze sebe krvavé šmouhy a trochu se probrat. Vybírám si zase teplý proud vody a užívám si její blahodárný účinek. Bolest hlavy přestává. Na nic nemyslím... krásný pocit!

Vylézám ze sprchového koutu a procházím mlžným oparem teplé vody. Zvláštní, teď v ní nevidím žádné hezké obrazce, jsou to jenom chuchvalce mlhy, nepotřebné, které se brzy rozplynou tak, jak mají. Rozloží se jako všechno co je k ničemu.

Dojdu k posteli a s povděkem si všímám, že povlečení postele je už čisté... Zlatí skřítci.

"Sirius je na ošetřovně."

Mlčím, nevím, co říct přes osten vzteku v duši. Copak má právo mi to připomínat? Oko za oko, to nezná? Jedna krev za druhou. Nenávist za nenávist. Jak jednoduché.

"To ti na něm ani trochu nezáleží?"

Otázku spláchnu lokem máslového ležáku. S rozmyslem. Jenom pít s rozmyslem, abych neudělal nějakou hloupost! Pohledem zkontroluji, že se zásoby trošku tenčí. Jaká škoda...

"To ti na nás ani trochu nezáleží?"

James je najednou vedle mě a drží mě za ramena. Slzy mu tečou z očí a já... zírám na něj a opravdu teď nevím co říct. Když se na něj podívám, cítím prázdno. Už ne lásku. Necítím prostě nic!

Na chvíli na mě padá tíha toho všeho. Rozhodl jsem se přijít o přátele... Ach ano, to byl stínek strachu.

Ale kdy se ve mě zrodil had čekající na záchvěvy pocitů, aby je sežral? Bez řečí odstrčím Jamesovy ruce. Rychle se konečně oblékám, teple samozřejmě, nejsem sebevrah a tam, kam chci jít, bývá zima a chlad.

Do ruky vezmu baťoh, naházím do něj zbytek whisky, ležáku, teplou deku a hůlku.

"Vrátím se... " říkám Jamesovi a zachycuji, že se vzbudil i Petr. Na záda si dávám baťoh a odcházím. Dřív by se mě ptali, nepustili mě, klidně i povalili kouzlem. Ale teď jsem ten, který zradil, zranil, odmítl je. A znova je na řadě had, aby sežral všechny ty zbytečný pocity! Možná je dobře, že ho mám.

Jedna chodba, schody nahoru, zahnout doleva, další roh, náraz. A útěk. Vidím jenom černý vlající hábit, rozcuchané vlasy a známou tašku. Utíká ode mě, má strach. Nechtěl jsem mu tolik... ublížit. Vždyť já mu přece ani neublížil! Zbytečný výkřik...


Stačilo by mi ještě jednou
ti ležet u nohou.
Vztáhnout prsty a
ucítit drsnou kůži na tvých
kolenou.
Otočit hlavu tak, abych ti
viděl do očí. Viděl bych
ti do očí. Poznal
v nich lesk, rozuměl bys
mi a chtěl mě tak,
jako já tebe.

Je tak lehké zbláznit se,
miláčku!
Ale tebe to nezajímá.


Ještě pár kroků a budu tam, kde chci být. Jenomže pocity při východu ze společenské místnosti zintenzivněly při pohledu na utíkajícího Severuse.

Přidala se bezmoc z toho, že prakticky nic necítím a nevím proč.

Utíkající postava mi vzala i sebeovládání. Zvláštní je, že vědomím vnímám svoji zhroucenou postavu u zdi zcela jasně, stejně jako rozklepané ruce držící láhev a jistě ztracený výraz v očích. Ano, to všechno o sobě vím. Ale stejně nezabráním projevům zoufalství a možná i deprese.


Plíží se po tobě
jako lepkavá hmota
a ty si vzpomínáš na ten
stupidní film, cos sledoval
o prázdninách se Siriusem doma.
Matrix.

Jakoby tě alkohol
přenesl do jiné dimenze,
která je pro tebe tolik cizí a
přesto známá a bolavá a nezměrně
krásnější než ostatní pocity cos kdy poznal.

Ale najednou se něco změnilo.
Někdo to změnil.


Cítím, že ze sebe potřebuju dostat všechno to nic. Had mi trhá srdce. Protiřečím si? Asi ano, ale tolik to bolí!!! Kdo mi pomůže?

Trhám neovladatelně rukama, pomoc.
Cukají mi koutky a krátí se dech, pomoc.

Když moje ruka dostane křeč, svírám v ní hrdlo láhve. Nemůžu tomu zabránit, drtím ji v rukou a sklo se mi zadere hlouběji do kůže a masa. Ale já jsem nechtěl!

Mám v sobě i něco jiného. Úlevu. Protože něco cítím. Tak dlouhou dobu nic a teď... i když je to bolest... je krásná.

Cítím! A všechno je svým způsobem ještě víc zvláštní.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář