Jdi na obsah Jdi na menu
 


Respiratio staturae I.

9. 3. 2007

Bije ti srdce. Tepe v tvém těle krev. Rozdal ses, a jsi najednou sám. Nic jsi nedostal.

Tvoje bělmo je skryté pod víčky.

Bradavická vrba se snaží na tebe dosáhnout. Nemá sílu. Ani ty ji zatím nemáš... abys udělal těch pár krůčků ke svému osudu. Co krůčků, stačilo by natáhnout ruku.

Větve by se pevně kolem ní omotaly a z žijícího těla by zbyl jen krvavý cár. S otevřenýma očima.

Pochopil bys, jak vyřešit svůj malý problém. Přišel bys na to, žes prostě neměl být.

Už abys byl pryč!

Hodně blízko u tebe prosviští větev, jeden lístek se z ní vznese a dopadne do tvých vlasů. Cítíš tu lehkost na hlavě. Chceš se jí zbavit, ale vědomí ví, že by to mohlo být poslední, co v životě uděláš. A tak jen stojíš a na hlavě máš lístek.

Zvráceně se ptáš, jestli vydržíš déle ty nebo on. Budeš tady stát tak dlouho, než uschne on nebo ty. Dokud větev vrby nepovyroste, aby tě mohla zabít. Zbytečnýho zasranýho červa. Kéž bys byl jako on bez duše, aby nemohla bolet.

Ale potom ti to dojde. TO řešení. Jednoduché řešení. Odcházíš do své ložnice. Co ti zbývá?

 

Opíjíš se a cítíš zlost!

Nic ale cítit nechceš!

Pro opilost a nevědomost

se utápíš.

V mrazivém pokoji,

s otevřenými okny,

bez nadšených myšlenek,

stejně jak každou noc.

 

A měsíc svítí.

 

A bude svítit dál.

Otevřeným oknem.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář