Jdi na obsah Jdi na menu
 


Respiratio staturae II.

11. 5. 2007

Miloval jsem ho. Než začal s tím spratkem Snapem šukat a zahazovat se. Má láska!



Ublížil mi. Střenka nože mnou projela jako máslem a já ucítil dotyk chladu na kosti předloktí.



Stal jsem se zvěromágem. Přiznávám, nebylo to jen kvůli němu, byla to výzva.



Expiruji k výzvám a lásce, to ví. A možná proto pochopil víc, než James.



Lezl ZA námi. Po celý náš společný život. Připadal si příliš jiný, než jsme my. Vlkodlačí.



Minul se časem. Byl starší než my, rok je taky dost, myslím si.


I když jsem mu chtěl pomoct, tak ten zatracenej Blackovskej komplex... mám ho pořád.


Lhal mi. Často a do očí. Když ho rány bolely, ať na duši nebo těle... Trpěl.


Otočil jsem se k němu zády, nezeptal se ho, proč toho parchanta miluje.


Vděčnost. Nikdy neprojevil vděčnost! Ale to mohl, měl... musel.... jistě mám pravdu!


A proto všechno teď stojím před nejvyšším oknem Bradavic a zírám dolů. Je to hluboko...


Trápí se teď vůbec na ošetřovně? Má výčitky? Na co sakra může myslet?



A nepomáhal jsem mu. Nechal ho žít s pocitem vlastní výjimečnosti a ztrátou iluzí.


Byl slepý, neviděl moji lásku. Byl jsem hloupý, že jsem mu o ní neřekl...


Ypsilon... hloupý jako ypsilon. Dvě hlavy, noha, žádná hlava. Tak to říkala teta...



Život se s ním nemazlil, měl jsem já. Teď to vím. Ale je pozdě? Snad se mýlím.


I tak... Nechtěl ani jeden z nás čtyř, aby to takhle dopadlo. Aspoň doufám.


Láska si nevybírá, ale tady ten debilní amor hodně přestřelil


...


Zírám a vnímám všechnu tu nespokojenost se situací, s tím jak se všechno vyvinulo. A tím, že nemám sílu s tím něco udělat...



Musel milovat aby žil!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář