Jdi na obsah Jdi na menu
 


Respiratio staturae III.

20. 6. 2007

Hledat pomoc. Zdá se to být jednoduché, sáhneš do vzpomínek a najdeš spoustu lidí, kteří by ti mohli pomoci. Vždycky je to tak.  Ale potom se zamyslíš. Vylučuješ jednoho po druhém, snažíš se přijít na to, proč by to NEměli dělat. Proč ti nepomůžou. Možná to někdy hraničí s paranoiou, ale nemůžeš se ubránit.

 

Pořád si připadáš, že jsi na všechno sám. I Bůh přišel na to, že být sám je pěkně na nic a vytvořil Adama. Nejposlednější člověk touží po tom, někoho vážně mít. Opřít se o něj, vědět, že pomůže. Že nenajdeš důvod, proč by to neudělal. Mylný závěr skoro každého je, že někdo takový existuje.

 

Vždycky je to jenom lež.

 

Jako odlesk na hladině, který zmizí s příchodem tmy. Nebo se díky měsíčnímu svitu pokroutí a změní.

 

Když si tedy uvědomíš, že jsi sám a nestydíš se to vyslovit, máš na výběr. Stát se jedním z lidí, kteří chodí po světě s rukama v kapsách a oplácí nevšímavost stejnou mincí. Nebo pomáhat a stát se pro mnohé hlupákem.

 

Někdo moudrý kdysi řekl, že vždycky existuje třetí cesta. I tady je, je lákavá, ale snadná? To ne, kterákoli z oněch dvou prvních je snazší.

 

Snažit se o obojí. Vybírat lidi, kteří ti nestojí za námahu. Ostatním pomoci. Podržet hlavu v hloupých situacích nad mísou, kýblem nebo čímkoli jiným, psychicky povzbudit v tíživých chvílích, pohlédnout do očí s účastí a nadějí na lepší budoucnost.

 

Uvědomuješ si už, v čem je problém? Ne? Když ti to totiž poprvé nevrátí, omluvíš je. Podruhé? Nevadí, neměli čas... a vysvětlit to je přece tak jednoduché. Pořád si říkáš, že pohár ještě nepřetekl a něco "málo" se do něj ještě vejde. Zatím.

 

Z tvého zatím se najednou stane několik let a ty pohlédneš do zrcadla s náhlou jistotou. Dělal si ze sebe několik let blbce. Nehoráznýho blbce!!! Ignoroval jsi základní prvky přežití, tj. nepomůže jednou, nepomůže nikdy. Nepomůže nikdo...?

 

Možná proto jsi teď tak zapšklý a nedokážeš jenom tak odpustit. Pomaličku natahovat ruku a doufat, že druhý ji natáhne taky, aby se setkali a to "velké" přátelství se vrátilo, to ti jde.

 

Už jsem svoji ruku vztáhl, za úplňku jsme Remusovi pomohli.

Teď je na řadě on, já vím, Dvanácteráku!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

mail

(Lilithka, 7. 7. 2007 13:47)

Můj mail je Albinka.W@seznam.cz. Nebo jestli máš ICQ tak 213739276 - Lilithka :D.

Jasný!

(Bilkis, 6. 7. 2007 19:55)

Obrázek určitě pošlu, ale musíš mi teda dát e-mail... Nevím, kdy se to ke mně dostane opravené, ale určitě tě upozorním, až to vyjde na fanu!

Přesně tak

(Lilithka, 4. 7. 2007 19:34)

Přemýšlím těď hodně o životě a místě mých povídek v životě. Vychází to hrozně nespravedlivě, povídky jsou až na třetím místě :D. Budoucnost mi nezajistí, zas takový talent nejsem a ani se jich nenajím.

Jednorázovku? Pro mě?! Děkuji! Bude mi ctí! A ten obrázek chci vidět, ale to je snad jasný!

Nedůležitý a nemožný?

(Bilkis, 4. 7. 2007 7:47)

Já myslím, že si obdiv zasloužíš, už jen proto, že jsi mě inspirovala k napsání jedné mírně naturalistické jednorázovky na písničku od XIII. století, pokud by ti to nevadilo, chtěla bych ti jí věnovat... Zatím tedy není opravená, ale už se na tom pracuje, dokonce jsem se odvážila k tomu nakreslit i obrázek a to už je co říct!

Neříkej prosím nedůležitý a nemožný výplod fantazie. pro mě je totiž docela důležitý, mám tvoje povídky moc ráda!

...

(Lilithka, 3. 7. 2007 10:04)

Ach, kávu, možná si ji taky udělám. A nad ní zapřemýšlím nad tvými slovy. Protože obdiv, ten si nezasloužím, všechno co tady čteš je jenom výplod mojí fantazie, nedůležitý a nemožný. Ale přesto ti stojí za to ho číst. Za to ti děkuji.

Za každý krásný komentář a i za tvoje povídky, protože, jak jistě víš, mají pro mě větší kouzlo než všechno, co jsem kdy napsala já. Ale někdy si říkám, že kdybych byla spokojená sama se sebou, asi by něco nebylo v pořádku...

A líbí se ti naturalismus??? Tak to jsem vážně ráda, chystám na konec (který je zatím v dálce) takové malé překvapení...

Dostala jsi mě!

(Bilkis, 3. 7. 2007 8:03)

Konečně jsem dodělala a odevzdala projekt, uvařila si kávu a než stihla vychladnout, tak jsem zhltla tuhle povídku...

Lituju, že jsem nečetla od začátku, měla jsem! Nevím, co říct, zanechalo to ve mně spoustu a spoustu pocitů a většinu z nich ani nedokážu pojmenovat... Snad bolest, žal? Nad tím, že je to tak strašně reálné, nebo proto, že už jsem pár přátel ztratila a nedokázala tu ruku natáhnout?

Moc se mi líbí ten naturalismus, ke kterému to sklouzává, jen jemně, plíživě, takřka nezachytelně...

Neumím se prostě dost dobře vyjádřit. Jen bych chtěla říct, že tě hrozně obdivuju, protože do všeho, co píšeš, dáváš strašně moc! Chtěla bych aspoň jednou napsat něco, co by se tvým povídkám aspoň trochu přiblížilo. Stačil by i milimetr...

Pravdivé!

(Lilithka, 25. 6. 2007 14:20)

Je mi líto, že se v tom vidíš, ale nečekala jsem, že by se našel někdo, u koho tomu tak nebude.

A tvoje motto? Já odpustím, ale nezapomínám!!! Už hodně dlouho... :D

Pravdivé?

(Silwen, 21. 6. 2007 13:44)

Hmm, jedna z nejlepších kapitol. A proč? Přijde mi hrozně pravdivá.

Možná mi to přijde tak pravdivé, protože se v tom tak trochu vidím. Asi jsem taky tak pošetilá, že chci pomoct, být dobrý kamarád, i když je návratnost takové investice mizivá. Třeba to nakonec není pošetilost, ale potřeba.. Potřeba nebýt ten "nevšímavý a nepovšimnutý".
Když o tom přemýšlím, cítím se hodně osamocená a prázdná. Vycucnutá až na dřeň.
Kdo je opravdový přítel? Je smutné, že to často nedokážeme říct a nejsme si jisti.

Ignoroval jsi základní prvky přežití, tj. nepomůže jednou, nepomůže nikdy. Nepomůže nikdo...?
Možná proto jsi teď tak zapšklý a nedokážeš jenom tak odpustit.

Mluvíš mi z duše..
Ale musím dodat: Odpusť, ale nezapomeň.