Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Rozhovor a zaneprázdnění

18. 5. 2007

"Severusi..."

 

"Co ode mě chceš, Lupine?"

 

"Už mi neříkáš Remusi?"

"Nikdy jsem neříkal. Tak se konečně vymáčkni."

 

"Nejspíš nic, jenom..." Rychle se přitisknu ke křehkému tělu a ukradnu si lehký polibek. Potom obtočím ruku kolem jeho ramen a jazyk ze zvyku vrazím do milovaných úst. Ne, nemůžu se ubránit pokušení. Saji známé sliny, vdechuji vůni. Točí se mi rozkoší hlava. Miluji tě, Severusi...

 

Prudká bolest v holeni mě donutí odtrhnout se a skácet k zemi.

 

"Ty odpornej bastarde, co si myslíš, že děláš? Nejspíš se pobliju parchante." Ano, můžeš si ještě kopnout. Jsem sám.

 

A ty nevíš. Každé pohlazení, které jsem ti věnoval, přišlo vniveč. Každý polibek, vzdech, objetí. Útržky toho všeho se mění v slzy, ano, nemůžu si pomoci. Jako poslední dobou pořád se neovládám. Jsem k ničemu.

 

Další kopanec do zad mě přinutí vykřiknout. Ne, není to jenom bolestí. Cítím svoje vzrušení i z tak nechutného, odporného a bolestivého typu doteku. Je mi ještě hůř, pro svoji špatnost a zkaženost.

 

"Severusi, dost! Prosím. Copak jsem ti někdy ublížil?" Snížím se a prosím.

 

"Lupine, neříkej mi laskavě jménem!" Další kopanec.

 

Červený paprsek miláčka odhodí a rozplácne o zeď nejmíň pět metrů od nás.

 

"Remusi, jsi v pořádku? Já toho bastarda zabiju." Poznávám Tichošlápkův hlav.

 

"Uklidni se laskavě. Uvědom si, že nám za to nestojí." Ne, James neříká kdo za to nestojí. Já nebo Severus? Nebudu si vybírat, mohl bych být zklamaný...

 

Snažím se zvednout a po chvíli se mi to opravdu podaří. Díky zkušenostem s přeměnou mám dost vysoký práh bolestivost a hodně vydržím. Odcházím. Ztratil jsem poslední iluze, Severus mě nezačne znova milovat. Druhá šance pro nás prostě není.

 

Je těžké se s tím smířit. Ale kdo jiný by to měl vydržet, než já?

 

Dojdu do nebelvírské společenky a okamžitě si všimnu spousty poházených papírků. Začnu je uklízet. Nikdy bych nevěřil, jak se uklízením dá skvěle odreagovat. Nikdy...

 

Takže jako už několik večerů před tímhle uklízím a přemýšlím. Nevnímám znepokojené pohledy z křesel u krbu. Nemám na to čas.

 

Navíc mi Brumbál zadal další pojednání... o účincích kletby Conjunctivus. Na zítřek mi zbývá dodělat úkol do jasnovidectví. Ano, nemám čas na hloupé pohledy a nejspíš, kdybych dneska po večeři Severuse náhodou nepotkal, mohl jsem ještě i snít. Neměl bych čas ho vyhledávat...

 

A snít o tom, že se všechno vrátí do starých kolejí. Naivní vlkodlak...

 

***

 

Dobře, já přece vím, že jsem usnul při obraně. Vím, že jsem dneska pokazil lektvar usvědčení a nevzpomněl si, jaké jsou hlavní rozdíly v anatomii bodloše a ježka. Vím! Jenomže spát jsem se dostal až po půlnoci a ráno vstával brzy, abych stačil dodělat pojednání pro Brumbála.

 

Nemám čas skoro ani na jídlo...

 

"Remusi, kdybys něco potřeboval, ráda ti pomůžu."

 

"Díky, Lily, jsi hrozně hodná!" Musím zvýšit hlas, protože věčně aktivní Lili Evansová běží do knihovny kvůli dobrovolné práci pro McGonnagalovou.

 

Vracím se po náročném dni na kolej, s představou úklidu a dalších úkolů. Dneska ale nejdřív udělám to druhé, nepotřebuji se uklidňovat... kdy jsem se naučil sarkasticky usmívat?

 

Než dodělám úkoly, je hodně po večerce. Podívám se okolo a vidím nepořádek po spolužácích. Nehorázný nepořádek. Hůlkou to sice jde rychleji, ale třeba na zmizení prachu kouzlo neumím. Vezmu z obvyklého místa hadřík a začnu vytírat poličky.

 

"Remusi, to je jednoduché kouzlo. Pulírex a mysli na prach."

 

"Ach, Lily, nevšiml jsem si, že tady ještě někdo je."

 

"Musím dodělat to pojednání k Minervě. To víš, trochu nestíhám." Obdaří mě jedním ze svých okouzlujících úsměvů. Žena jako ona je poklad. Nejenom na podívání, ale jak jsem se i přesvědčil, je i velice inteligentní. Vždycky jsem s ní rád seděl a povídal si. Vlastně kromě Pobertů mě nejlíp brala ona.

 

"Co s tebou bylo, Remusi? Něco jsem slyšela, ale nechci tomu věřit."

 

"Musím uklidit, promiň, Lily." Snažím se vykroutit. Jak říct osobě, kterou obdivuji, že jsem zklamal?

 

"Pomůžu ti a můžeme si popovídat při tom."

 

"A co to pojednání do Přeměňování."

 

"Do rána mám času dost." Další okouzlující úsměv.

 

Zelené oči.

Upřímné a krásné.

Dávno chápeš, proč je

James tak miluje.

I tobě se zatřepe srdce,

když ji vidíš sklánět se

k papírkům a

nepořádku na zemi.

 

Když ti pomáhá.

 

Není zatěžko říct

co cítíš,

jak tě všechno bolí.

Ona dávno ví

tvé lycantropí tajemství.

 

Může tě pochopit.

 

Utěší tě a nabídne východisko -

když nemáš jednu lásku,

najdeš druhou.

Nemusíš mít strach.

Lily tady pro tebe

bude vždycky.

 

Netušíš, že celou zpověď

neurčenou dalšímu uchu

slyší Ten

co každý den pod pláštěm

skrytý kouká, jak pracuješ

a trpíš díky němu.

 

Sirius teď trpí s tebou.

 

Pro lásku, říká si,

by snesl ti svět

na jednu hromádku.

Udělal všechno jen proto,

aby tě měl,

abys ho chtěl.

Pro lásku...

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Ach...

(Lilithka, 21. 5. 2007 13:36)

Vlkodlak to dopracovává k velice dulezitému zjistení. Zivotne dulezitému. Chjo, vubec mu ho vlastne nezavidim :D.

...

(Silwen, 18. 5. 2007 23:17)

"Uklidni se laskavě. Uvědom si, že nám za to nestojí." Ne, James neříká kdo za to nestojí. Já nebo Severus? Nebudu si vybírat, mohl bych být zklamaný...

Copak to vlkodlak dopracoval až tak daleko? Je mi ho líto.. Ten stoický pohled na svět, streotyp který zahání každodenní depresi, odosobněný pohled.

P.S: lykantropí tajemství je dokonalý obrat. ;0)