Jdi na obsah Jdi na menu
 


Spánek a pomoc

11. 5. 2007
Noční můry... ne, ty nemám. Spíš jde o krásné sny plné splněných přání.

Sen, kdy se Severus plíží po mě jenom pro polibek. Ten bývá nejkrásnější.

Sen, kdy držím v rukou krk toho hnusnýho zrádce. Stačí stisknout. To se potom budím s nevídanou touhou pocítit to opravdu.

Sen, kdy ležím na zádech, koukám na měsíc a necítím přitom strach.

Sny... prostě spousta snů. Jsou tak naivně krásné a dokonalé až do chvíle, než se vzbudím.

Sáhnu ze zvyku nalevo od postele, kde by měl být stolek. Měl bych nalézt hrnek s něčím ostrým, dobrým, snadným ke spolknutí, aby mi to znova pomohlo usnout. A v lepším případě i snít.

Hledám, ale... místo toho zavadím o studený stoleček na ošetřovně. To mě budí dokonale. Teprve potom si uvědomuji sucho v krku a laskání slunce. Je nový den. Přivírám oči a nechávám se oblažovat paprsky. Miluji slunce.

Po chvílí přichází madam Pomfreyová.

"Jak se cítíte?" Kde je ten vstřícný tón? Vždyť ona se o mě starala už tolikrát a ani, když jsem na cáry roztrhal svůj hábit nebo některou část svého těla, nikdy nebyla její řeč tak ledová.

"Nic mě nebolí, madam Pomfreyová. Myslím, že jsem v pořádku." Snažím se o vstřícný úsměv. Nepomáhá.

"Na to jestli jste v pořádku jsem tady já! Po snídani za vámi přijde Brumbál." S tím na chvilku odejde a přinese několik vajíček, pět toustů, sýry, zeleninu a misku výživné kaše. Ani se nezastaví, hodí mi to na nohy a je pryč.

Nechci o tom přemýšlet, nechci.

Svojí rozklepanou a slabou rukou se snažím uchopit lžíci, po chvíli se mi to dokonce podaří a dokážu nabrat kaši. Ovšem ta cestu k ústům nepřežije a pocintám deku, noční košili i svůj obličej.

Zkouším to znovu a znovu. Bezvýsledně. Čím víc se snažím, tím dřív ruka ochabne a kaše skončí tam, kde nemá.

Částečně se vzdávám, ale přece jenom mám hlad. Pokládám ten hloupý nástroj a rukou popadnu několik plátků sýra. Strčím si je rychle do pusy, skoro ji nemohu zavřít, ale to nevadí. Pud sebezáchovy, nebo co to může být jiného, mi říká, abych snědl alespoň něco. Polykám příliš velké kusy, cítím, jak mě tlačí v krku. Jak mě bolí i jíst, nejenom být.

Ani jsem si ve svém "soustředění" nevšiml, kdy se otevřeli dveře a vstoupil Brumbál. Teď už sedí vedle mě na židli a se smutným úsměvem bere do ruky lžíci. Krmit mě? Ne. To nikdy, nejsem už dítě... musel jsem přežít... musím přežít... tu bolest!!!

"Pane Lupine, prosím... " nedokážu odmítnout. Poslušně otevírám pusu a polykám. Po chvíli cítím, jak se mi zavírají víčka. Poslední myšlenka patří mojí nemohoucnosti. A tomu, jak jsem se sakra dostal takhle na dno...


Dno, je svým způsobem lákavé,
obalí tě svým teplem
a způsobí, že se ti na chvíli
i uleví.

Vydechneš si a chceš znova
zkusit nádech.
Ale s ním ti v plicích zůstane
i sliz a nepořádek.

Pak si uvědomíš
kde jsi.

Když jsi odkázaný na všechny
a všechno, nedovedeš
sežrat ani jídlo,
natož kořist.
Nedokážeš ani pohnout rukou
bez pocitu nedopatření.

Kdy se ti tohle stalo?

Ještě slyšíš čtyři slova,
od moudrého kouzelníka.
"Je mi to líto."

Nevěříš.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář