Jdi na obsah Jdi na menu
 


V knihovně a zbabělost

14. 2. 2007

„Jamesi, vykašli se prosím tě na to.“
„Ale tady jde o princip, chápeš?“
„Dobře, dělej si co chceš.“

A zase odcházím. Tak jako vždycky. Za sebou slyším běh svých kamarádů a zrychlený dech Petera, který Siriusovi a Jamesovi skoro nestačí. Odcházím, zase jenom odcházím. Je mi ze sebe samého trochu špatně. Asi bych měl zasáhnout, jsem prostě slaboch. Slabošský vlkodlak. Odporná zrůda, která nezmůže nic. I kdyby chtěla.

Tolik se bojím toho, že zůstanu o úplňku sám! Vím, předtím jsem to zvládal, ale je tak jednoduché zvyknout si na společnost, když trpím...

...že se ze mně stal zbabělec. A zrádce. Doufám, že si kvůli nim nebudu připadat ještě hroznější. Snad.

Jdu pomalu ke společenské místnosti, zamyšleně stoupám po schodech k buclaté dámě a uvědomuji si, že musím ještě napsat dlouhé pojednání pro McGonnagolovou. Hodinky mi ukazují, že za tři hodiny se knihovna zavírá, proto rychle běžím do ložnice, beru si tašku a pospíchám. Přes všechen chvat ale pořád myslím na ně a na oběť. Proč jsou moji kamarádi tak zlí?

Je vlastně jednoduché na to odpovědět. Severus je snadné ptáče pro jejich hrátky. Nepřirozeně bledý chlapec, hubený, nesportovní...navíc ze Zmijozelu. Vždyť ani já ho nemusím, ale přesto nejsem slepý. Vedle toho všeho je to taky velmi inteligentní člověk, který se zajímá o lektvary, bylinkářství, přeměňování, kouzelné formule a, čemu by se hodně lidí možná divilo, i o věštění a starodávné runy. Sám taky chodím na všechny tyhle předměty a vždycky mě Severus dokáže překvapit tím, co ví.

Konečně docházím ke knihovně. Na to, že je tak pozdě, sedí tady ještě spousta studentů. Hlavně páté a sedmé ročníky, které skládají zkoušky. Pousměji se, NKÚ jsem skládal loni a přiznám se, že mě úroveň zklamala. Tolik jsem se učil a snažil, přitom testy i zkoušky mi přišly až směšně jednoduché. Bezmyšlenkovitě si na jeden dlouhý stůl dávám pergamen, psací potřeby a základní knížku do přeměňování. Do ruky beru dlouhý seznam knih, které ještě musím najít.

Ach jo, s takovou to budu dělat tak do osmi. Potom přijdou kamarádi a bezostyšně si celou esej opíšou. Netvrdím, že mě to nepřestává bavit, ale mám jim co oplácet. Zvlášť Dvanácterákovi.

Mezi regály knih hledám snad deset minut, než najdu první knihu ze seznamu, Přeměňování hmotných věcí v živočichy. Je mi tedy jasné, že nejsem jediný, kdo se rozhodl vypracovat si esej na poslední chvíli. Rozhlížím se po knihovně a vidím asi pět spolužáků z ročníku, že mají na stolech přesně ty učebnice, které potřebuji. V duchu si postesknu, co budu dělat?
Ještě naposledy se snažím najít aspoň nějakou knihu, ale mám smůlu. Odcházím tedy s úlovkem v podobě jediné učebnice ke stolu, sedám si a píšu okrasným písmem nadpis eseje: Použití kouzla Perifincus na nábytek.

Jak mám pokračovat? Celkem zbytečně hledám v učebnici od Ignocencia Přitvrdlého kapitolu, z které by mi bylo jasné, že v ní hledaná látka bude. Samozřejmě jsem nenašel, takže celou pětisetstránkovou knihu budu muset zběžně projít a hledat a hledat...při téhle práci ale aspoň zapomenu na to, jaký jsem zbabělec. Přestanu snad myslet na Siriův objekt zájmu a konečně se začnu soustředit.

Poznámky si vypíšu na zvláštní papír a vzhlédnu. Takže jak dál? Teprve teď na sobě cítím něčí pohled, otáčím se dozadu, k malému zapadlému stolku. Skoro k němu nesvítí světlo, takže postavu poznávám jenom podle sinalého obličeje.

A v tu chvíli dostanu nápad. Kamarádi evidentně Severuse nenašli, protože před ním leží přesně ty učebnice, které jsem před chvílí hledal. Prostě půjdu a poprosím ho o ně. Aspoň částečně ze sebe smyji pocit viny, že jim nebráním a navíc pro ně vypracuji esej. Co by jim mohlo vadit?

Vstávám a jdu ke Snapeovu stolu.
„Ahoj, potřeboval bych ty knihy, můžu si je vzít?“ ptám se a jsem trochu vytočený jeho pohledem.
„Ještě si je musím projít, chci ale tvoji učebnici, od toho...Přitvrdlého?“ Trochu mě ta jeho arogance štve, ale...
“...a nemohl by ses přestěhovat za mnou? Prostě bychom si knihy půjčovali.“
„To bych možná i mohl, ale přemýšlej. Co by ti tvoji trapní přítelíčkové asi řekli, kdyby tě viděli sedět u stolu se mnou?“ Neodpustí si povýšený výraz.
„Do toho jim nic není,“ snažím se říct klidně, ale ve skutečnosti jsem trochu rozčilený. Otáčím se a jdu zpátky. Raděj trest z přeměňování než se doprošovat. Tohle kluci určitě pochopí.

Beru do rukou jediné poznámky, které mám... nevydají ani na desetinu potřebného textu... a snažím se je zformulovat do co nejdelších vět. Aspoň, aby to nebyl Troll. Když najednou vedle mě někdo potichu pokládá tlustý svazek o Přeměňování věcí neživých a vedle mé tašky přibude další.

Bez řečí se zvedám a pomáhám donést zbylé učebnice. Společně se vrháme do práce a s potěšením musím přiznat, že stejně jako já dává záložky na kapitoly, které najde dřív, že mu nevadí, když se ho na něco zeptám a dokonce mi jasně a inteligentně odpoví na otázky.

Je tak jiné pracovat s někým, kdo mi i pomůže.

Znáš ten pocit,
když vedle sebe cítíš
lidské tělo?

Ten pocit,
když tě hřeje dech
a svírá ruka?

Dech hřeje
a ruka svírá,
ty cítíš...

...na nic jiného nechceš myslet.
Škoda, že jsi tím, čím jsi.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

...

(Lilithka, 12. 3. 2009 16:21)

Díky tvým komentářům právě píšu 45. kapitolu. Nějak mě tvoje komenty navnadily :D.

Bude to mít pokráčko?

(Katarana, 12. 3. 2009 14:22)

Je to fakt skvělý!