Jdi na obsah Jdi na menu
 


Výčitky a vzpoura

14. 2. 2007

Nakonec byla celá esej hotová o hodinu dřív, než jsem si myslel. Ani se mi nechce ze Severusovy společnosti odejít, nikdy jsem si totiž s někým tak skvěle nerozuměl... nikdy jsem vlastně ani nepotkal... neznal jsem... prostě je těžké definovat to, jak se u mě teď zapsal. Rozuměl mi, vysvětloval, pozorně poslouchal moje slova. Z a j í m a l jsem ho. Nepřehlížel mě.


Nakonec jsme si pomalu sbalili věci a před knihovnou se rozešli. Každý do svých pokojů a za svými starostmi. Na mě moje starost čeká ve společenské místnosti. Tichošlápek v ruce nervózně svírá prázdný pergamen, poznávám v něm Pobertův plánek.

„Ahoj Remusi, nechceš nám něco říct?“ začíná Sirius a ani se nesnaží skrýt svůj vztek.
„Ne, nemám co,“ chci, aby můj hlas zněl klidně, ale nedaří se mi. Začínám mít totiž taky vztek. Copak mají právo hlídat mě? Můžu mít svůj život, stýkat se s kým chci a hlavně vypracovávat úkoly (když jsou navíc i pro ně), kdy a kde a s kým budu chtít!

„Dobře, takže na rovinu.“ James si pro jistotu stoupne mezi mě a Siriuse.

„Byl jsi v knihovně a nejspíš vypracovával úkol k McGonnagalový, že?“ Dvanácterák se snaží o klidný tón. Jenom kývám, za víc mi tohle nestojí.

„A u stolu jsi seděl se Srabusem.“

„Jo, a co má bejt? Copak nemůžu trávit svůj čas jak budu chtít já?“

“Samozřejmě že můžeš. Ale zrovna ten zmetek!“ Tichošlápek je rudý vzteky a zatíná pěsti.

„Co je ti do toho? Kde jste pořád vy? Já buď sedím v knihovně a starám se o školu vám i sobě, nebo ležím na ošetřovně. Prakticky vás vídám jenom před spaním nebo o úplňku!“

Vzteky sice pěním, ale snažím se šeptat. Co kdyby něco zaslechli druháci sedící poblíž?

„Takže ty si myslíš, ty... ty... nevíš, jak je to těžký...“ a s těmi slovy Sirius prudce vybíhá ze společenky. Portrét Buclaté dámy za ním zaklapává. Já a James to skoro nebereme v potaz, takovýhle výbuchů Siriova vzteku jsme už oba zažili mnoho.

„Dělej si co chceš, máš na to právo. Hlavně nezapomínej na nás.“ Zní to skoro výhružně, James se to podle mě ani nesnažil skrýt... běhá mi ze všeho mráz po zádech.


Bez řečí odcházím do ložnice, svlékám se a lehám si. Na tohle už vážně nemají právo... jsem i přes všechnu Šedohřbetovu krev ve svém těle taky člověk!

Teplá krev proudí
v žilách mých
a přece moje není.

Vyvolá to v tobě smích?
Snad není hřích
doufat, že smát se nebudeš,
ale soucit pocítíš.

Soucit s člověkem,
který pro svoji nevinnost
ztrácí každý měsíc ctnost!
Který, i když strašně nechce
zabíjet musí mermomoc.
Ne, nic lepšího nenajdu v svém srdci,
než beznaděje a marnosti moc.

Slza přivítá spánek...

***


Sirius se se mnou nebaví. Ani mi to příliš nevadí. Nevím, jestli je rozčilený kvůli tomu, že jsem jim nakonec nedal opsat úkol (dostali za trest tři hodiny s Filchem), nebo kvůli Severusovi. Každopádně je mi to i trochu jedno. Nemělo by? Nemyslím si.
Byla to jenom taková malá vzpoura v mém životě. A najednou mi ani tolik nevadí, že za týden bude úplněk a možná budu sám. Když jsem sám...

...cítím strašnou chuť kousat a drásat cizí tělo. Pocítit krev nejprve na zubech, pak na jazyku, protékat ji teplou hrdlem. Má zvláštní pach, jako odíraný kov...
Ale je důležité na to teď nemyslet. Nemyslet a nepřemýšlet!

A opravdu, dokonce ve mně převažuje pocit satisfakce, pocit, že jsem se dokázal vzepřít. Jak dlouho mě ještě bude blažit? Asi všemu nechám volný průběh.


Zvedám se od oběda a spěchám na starodávné runy. Před dveřmi stojí skupinka Zmijozelských a Nebelvírských. Jako vždycky si jedna z druhé dělá legraci a popichují se. Nevnímám to a čekám na příchod profesorky. Konečně přichází a otevírá dveře. Jako vždycky si sedám na svoje místo a poslouchám výklad. Nemůžu se ale soustředit, jsem prostě trochu mimo a pořád mi oči utíkají k Severusovy. Tak nějak pořád nemůžu pochopit proč, ale zároveň se musím kochat delšími černými vlasy, které odrážejí světlo, když zvedne ruku, tak jeho vlasy změní místo a odkryjí bílé hrdlo. Zezadu je prostě k nakousnutí.


Ale čím to, že jsem si toho všiml až teď? Ne teda, že bych si nebyl vědom jeho půvabu, ale proč se mi, sakra, začal tolik líbit? Dřív jsem měl sklon tíhnout spíš k Siriusovi, ale teď... Severus... přísný... Snape... had... Můj přísný had(*). Nemůžu se ubránit úsměvu, který samozřejmě zaujme profesorčinu pozornost. Ještěže jsem se učil trochu dopředu a látku umím. Vůbec se mi nechce mít školní trest.
Mám jiné věci na starosti. Jako třeba vyboulené kalhoty, erekce se snaží dostat na svět. A to všechno jenom díky oblině Severusova zadečku. Ach jo, asi jsem se vážně zbláznil.


Sedím a snažím se nevnímat...


vnitřní hlas,
tvoji postavu,
krásné vlasy,
štíhlé prsty.

Představy ti běhají hlavou...
jeho zadeček,
všetečné ruce,
plné rty,
temné oči,
vy dva.

Ale přes všechno víš...
sen,
který
se nestane.
Přesto
doufáš.

A přesto si tohle všechno vyčítám...

* Vím, není to přesný překlad, ale když jsem tuhle kapitolu psala, tak jsem si to asi myslela (mrk).

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář