Čas je jen vítr... nechci se nechávat unášet, ale nemám stéblo

    Krčím se ve skříni a těžko skrývám pláč. Vzlyky mnou otřásají, drásají hrudník a štěpí hrtan, přesto mi přes pěst v puse neunikne ani sten. Jsem ve skrývání dobrý. Další ostrý „výbuch“ pronikne prostorem, rozklepu se ještě víc. Slzy mi stékají po tvářích, studí mě kalhoty, cítím, přímo bytelně cítím, strach. Je ve všech mých pórech.

    Proč, proč se stávají takové věci? Proč je to vůbec možné? Prásk a bum, světelné efekty ozařují oblohu. Nenávidím to… bojím se toho.

    Těžká atmosféra je všude okolo. Nejde se nadechnout ,zmizet, nelze být.

    Nenávidím bouřku, zvlášť, když je na nebi i v hlavě.