Čas je jen vítr... nechci se nechávat unášet, ale nemám stéblo

 Postáváš pár kroků dál, na rohu, kde se kříží hlavní ulice s ještě hlavnější. Díváš se na mě, ale dělám, že si tě nevšímám. Vždyť tak jsi to vždycky chtěl.

                Pohodím hlavou, abych dostal z pravého oka vlasy a podívám se směrem k tobě ještě jednou. Celá tahle situace je absurdní. Přejdeš přes cestu, stoupnu si na tvoje místo a čekám na zelenou. Přecházím, ty popojdeš o několik kroků dál, k obchodu s hudebninami. Rozejdeš se, jdu za tebou.

                Když odbočíš doleva, odbočím také, když vejdeš do hotelu, následuji tě.

                V zádech mě hřeje slunce, zavřu dveře, obejme mě chlad. Čekáš na mě na schodišti, nenápadný, ale tak můj, čekající na to, až popojdu dál.

                Když udělám další krok, zahřeješ mě, vstoupíš do mého těla, polaskáš mě zevnitř a budeš křičet slastí. Když udělám další krok, budu křičet i já. Vím to, těším se.

                Nadšení a vzrušení cítím všemi póry. Představivost mi ukazuje, jak ze mě sundáš kalhoty a stiskneš, jak já sundám ty tvoje a budu hledět do tvých vášní zastřených očí. Možná, v té chvíli, bych se ti svěřil, žes dneska nahradil můj sexuální vzor, udělal jsem se ráno se tvým jménem na rtech.

                Odcházím, ty hajzle.