Čas je jen vítr... nechci se nechávat unášet, ale nemám stéblo

 V zamrzlé, zasněžené zahradě stojí uprostřed vzrostlý strom obsypaný květy. Za pár měsíců z nich jistě budou šťavnatá, dobrá jablka, plody zimy, mrazu a opaku. Plody všeho špatného, živého a radostného. A mezi těmi plody, uprostřed, aspoň trochu chráněna od třpytivých vloček, roste i ona. Víla. Spasitelka bílého a světlého, spasitelka světla. Protože všechno je jen o úhlu pohledu.

V jemných, dětských ručkách jí tepou maličké proudy krve, občas je zatne, to vždycky, když někdo udělá dobrý skutek. Pohladí smutné dítě po tvářích, starému muži zahřeje zkřehlé ruce, otevře tulipán a osvobodí z jeho vězení zapomenutou včelku. Přes den spí.

Večer se v modrých, andělských očkách rozehřívají jiskřičky, tenhle oheň zboří nezbořitelné, najde nenalezené, opětuje neuvěřitelné. Jiskry jak tečky na starém pergamenu rostou a násobí svůj počet. Všechno je krásné, její oči nejkrásnější, rámované světlým obloukem obočí.

Hruď je dětská, ale dme se pýchou nad tím, čím je. Víla, spasitelka, ožívá při stmívání, když se v ostatních budí strach, ona se zplna nadechne a rozvine křídla. Ožívá. Zatřepe téměř neviditelnou blanou svých létavic a v rozkošné hlavě zdokonaluje plány. Nikomu je neříká, jsou jen její.

A má na ně právo, protože ví, že…

S prvním paprskem slunce se víly rozplývají.

***

Za zavřenými víčky se jí přes den promítá celý svět. Příběhy, o kterých se nepovídá, zpovědi, které se neříkají. S každým příběhem sílí stesk. Jak ráda by droboučká víla odlétla ze svého stromu, rozvířila jemný sníh a pronikla skrze květy tam, kde žijí lidé. Do uší by jim šeptala, že nic nebude dobré, že všechno je nic a jediná krásná jistota je smrt. Chtěla by jim otevřít oči. Jenže… je to stejně vzdálené jako příběhy.

Ranní vstávání je pro ni jako samotné peklo. Otevřít oči stojí sílu, najít vůli je téměř nadlidský úkol. Pokrčí nohu, to proto, aby cítila. Pomáhá to, ne moc, ale trochu ano. Díky za bolest. Snídaně, dítě, oběd, dítě, uspat, nakrmit dítě, přežít, uspat, sednout si a dívat se do zdi. Další den za námi a… jak to je dlouho?... rok? Dva, deset, padesát?!

Sprcha ji neuspí, na to pomůže jen hluboký zářez a pár loků vodky. Stýská se jí po něčem, co ani nedokáže pojmenovat. Nepomůže objetí, rozklepané ruce nezastaví nic než krásný večer s třpytivou žiletkou a vnitřní desinfekcí. Vždyť komu to vadí, hlavně, když to pomáhá. Zastaví slzy.

Víla také nepláče, jen zatne ruku v pěst, nehty zaryje do hebké kůže. Bolest a stesk.

***

Strom začíná opadávat, brzy se květy promění v malá, zelená jablíčka a víla bude obnažená paprskům. Ale nemyslí na to, ještě je čas, v noci si užívá každou vteřinu, občas sice zalapá po dechu strachem, zavře pevně oči a počítá vteřiny, ale to trvá krátce. Rozevře víčka a podívá se vzhůru, na střípky nebe a hvězd, které proniknou skrz závoj zbývajících květů. Užívá si ten pohled, každou noc je jedinečný a k neuvěření krásný. Každou noc se teplý dech sráží jinak, jinak přestává cítit konečky prstů a křídla, jinak se brání chladu. Cítí, že to je čím dál těžší. Přesto se její hruď dme pýchou, protože ví, čím je. Víla, spasitelka, její život začíná ve chvíli, kdy ostatní cítí strach. Kdy se stmívá.

Přitiskne si ruce k jako pavučinu jemné sukýnce, tam, kde se stýkají stehna, kde je nejtepleji, rozehřívá jemné, malé proudy krve a mrzne. Neuvědomuje si, že má studený nos, přivírají se jí víčka a křídla začínají zplihle viset dolů. Že ji zničí chlad a nemusí čekat na sluneční paprsky. Neměla matku-vílu, která by ji na to upozornila. A nejspíš díky tomu má ruce mezi nohama, kouká vzhůru na nebe a usmívá se, nechává svůj dech plynout. Cítí stesk.

***

Přichází ráno, srdce bije pomalu, ale pravidelně, víla se ukládá ke spánku. Přivírá oči a spánkem vítá nový den. Vidí… vidí jeho.

Ranní vstávání pro něj není. Skoro nespí, honí ho sny a bolest a minulost. Pocit nedocenění a také údivu, se kterým se těžko vyrovnává. Přišla si jako víla a zbořila, našla, opětuje. Ranní pohled do zrcadla, snad s mírným úsměvem a nadějí, že dnešní den bude lepší. Kolikrát doufal, že tohle dostane, kolikrát může takovou šanci vzít a zahodit?

Naštěstí jsou věci, pro které stojí žít a vstávat. Dětský pláč je sice starost a strach, ale když je pryč, je to velký, zničující stesk. Kéž by byl pořád blízko a všechno bylo jinak a to tak jinak, jak si ani neumí představit. Jak z toho ven? Proč tolik přemýšlí? Protože to jediné je správné, až přestane, lidi začnou mrznout, chladnou, křehnout. Umírat. Vniveč, vniveč mysterióznímu, nepředstavitelnému, opětovanému.

Další den je za ním, plný fyzické i psychické bolesti, protože přestože má všechno, co by si mohl muž přát, je rozdělený, je dvěma v jednom a poradit si s tím je nad lidské síly. Ať je kde je, cítí stesk. Na něj má nůž.

Naštěstí se už zase stmívá.

***

Vílí dech, tajná přísada do lektvarů, příběhů lásky a nenaplněných snů, se krátí. Květy, chránící křehké tělo, padají k zemi, všechno se začíná rozplývat, přestože přichází stmívání. Pomoc. Pomozte jí někdo, vezměte stesk a přiživte ji, vílu, spasitelku bílého a světlého, spasitelku světla. Kéž je jí milostivý vílí bůh, kéž, až spadne z nádherného hnízda, zbude aspoň jediný květ, který zakryje její zbytečnou, chladnou, obyčejnou smrt. Posledním zbytkem vůle se vztahuje na něj, na ni, posílá vzkaz, tajný a smutný, plný nenaplněné naděje.

Zbořila nezbořitelné? Našla ztracené? Opětovala neuvěřitelné?  

Na tvář jí dopadne vločka sněhu, rozplyne se, vsákne. Rozechvěje ji orgasmus, něco takového v životě nezažila, s další zmrzlou kapkou se rozklepe ještě víc. Zavzdychá. Pochopí, že uzavřená mezi plátky a vůni jemných květů jabloně nežila. Celou dobu se cítila skrytá, v bezpečí, a teprve pár vteřin před smrtí pochopí, že to bylo zbytečné. Chtěla lidem říct, že všechno je nic, že nic nebude dobré, že jediná jistota je smrt a teď, když ji má na dosah ruky, je plná štěstí, radosti a stesku. Z posledních sil se nadechne, nastaví ruce, tvář a křídla sněhu a zabere. Vzlétne, není to vysoko, pár desítek centimetrů. Vidí svůj strom z výšky.

Umírá.